Z diáře 5

  Obecně se negativní jevy, které se udají v našich životech, někdy zdůvodňují tak, že všechno so děje kvůli něčeho jiného, zkrátka, že se všechno děje z nějakého důvodu. No, potom mě asi čeká neblahá budoucnost, vzhledem k počtu a mém zalíbení ve filmech s krádežemi, loupežemi, a tak vůbec, které jsem viděla. Ne, vážně. Říká se to a upřímně, asi s tím svým způsobem souzním.  

  Lidé si dávají různé životní cíle, chtějí vystudovat prestižní školu, získat místo s hodnotným platem, najít si toho pravého partnera, založit vlastní rodinu, a tak podobně. Po jakémsi zvážení, jsem si (aspoň prozatím) za svůj cíl zvolila, snad trochu sobecky, být šťastná. Čímž nemyslím na úkor kohokoliv jiného, morálka a loajalita, jsou zásadami, kterých se stále snažím držet a nedovedu si bez nich představit fungující společnost.  

  Teď jak to s tím souvisí. Moc nevěřím na to, že jsou nějaká horší a lepší období v životě, i když se to zdá být naprosto zřejmé. On ten život je, jaký si ho uděláme. A zasahují nám do toho vnější události, těžké situace, neřešitelné. Ptát se v těchto chvílích, zda se všechno děje z nějakého důvodu, pro něco dalšího, co teprve přijde je někdy vážně zničující, ale učím se, nebrat si to tak. Taky jsem už něco zažila, přes všechno veselé, si ty jizvy neseme s sebou, ale život není žádné divadelní představení rozdělené do dějství. Je to jeden nepředvídatelně linoucí se příběh.  

  Úspěšnost v plnění svého cíle monitoruji docela snadno, reflektuji sama sebe, tak, že si připomínáním, že je mi v tuto chvíli vlastně nejlépe jak jen může být. V minulosti, která vzniká neustále, s každým dalším písmenkem, nádechem, číslicí na hodinách, jsem se radovala i plakala, a tuším, že mě něco takového čeká i v budoucnosti, která je mi vzdálená na míle, ale právě teď, právě teď mi to všechno stojí za to. Jsou věci, kterých lituji, ale už jsou pryč, daleko v čase. Udělala jsem různé chyby a stále dělám nové, ale asi i to k tomu patří, k tomu všemu.  

  Nevím, jak budu na tyto chvíle pohlížet v budoucnosti, ale ať už to bude jakkoliv, zřejmě se měly stát a kdyby ne, už to stejně nezměním.  

  Dokonale jsem se v tom ztratila, ale chtěla bych ještě říct, že je pořád na čase žít. Mít otevřené oči pro krásu, dlaně pro štěstí a srdce pro lásku, co jí na světě je. Je to všechno strašné klišé, ale beztak se mi to v příštím momentu zase začne jevit jako pravda.