Z diáře 6

  Nosíme, co chvíli, masky a bereme na sebe jinou podobu, stáváme se někým jiný nebo jen odhalujeme své doposud skryté části, které v nás vždy dřímaly, ale teprve nyní (a to teprve v tomto případě vůbec není na místě, protože takové a podobné věci se dějí ve správný čas) se začalo rozvíjet nějaké semínko, které v nás celou dobu dřímalo pod kůží a nyní je prostor proto, aby pustilo kořeny, vyrostlo, vykvetlo a třeba i přineslo plody?  

  Jako mnohokrát předtím, jsem se dnes pustila do činnosti, kterou jsem nikdy dřív neprovozovala (pro představu, byla to obyčejná manuální práce). Připomnělo mi to, jak jsem kdysi byla přesvědčená, že v určitém, naprosto běžném okruhu činností, nikdy nebudu vynikat, že se mi v něm nikdy ani trochu nezadaří, že pro něj vlastně vůbec nemám předpoklady ani ambici.  

  Matně si vzpomínám, že jsem najednou cítila, že to potřebuju a došlo ke změně. Neříkám tím, že jsem z ničeho nic začala v něčem, u čeho jsem sama sobě vlastně nikdy předtím pořádně nedala šanci to vyzkoušet, začala podávat mistrovské výkony, to nikoliv, ale začala jsem se přitom cítit dobře a nyní se mi to tolik dostalo pod kůži, že to zmiňuji jako jeden ze zájmů, které mě charakterizují.  

  Přemýšlela jsem, co stálo za tím impulzem. Nejspíš chtění. Chtěla jsem, potřebovala jsem, cítila jsem, uvědomila si, že můžu. Proč bych taky nemohla? Tolik lidí dělá tolik (ne)obvyklých věcí, každý může dělat co chce a čemu věří.  

  Ke všemu se nakonec dokopu až silou vlastní vůle, až tehdy je to najednou uskutečnitelné. Někdy to strašně trvá.  

  Emil Zátopek řekl něco jako, že se učil od těch nejlepších až se jím sám stal. Ten nejlepší s mými vlohy a dispozicemi, jsem já, ta, která to tehdy zvládla lépe než kdy předtím. Ale to bylo tehdy, dnes je dnes, můžu se od ní učit a být lepší než ona. Protože tohle není závod s ostatními, tuhle hru hraju sama se sebou.