Z diáře 7

  Během dne se mnohokrát zastavuji v myšlenkách – bloudím v minulosti. Není to spíš na škodu? Mám pocit, že toho strašně moc zapomínám, ale když vznikne prostor na vzpomínání, občas se nestačím divit, co vše jsem již zažila. Pak si připadám jako hrdinka v románu. Stačilo by jen trochu literární podání, no nic.  

  Můj momentální stav je takový, že nevím, co mám dělat. Naštěstí mám na to osvědčený recept, nedělat nic a počkat, co se stane. Samozřejmě se to nedá brát zcela doslovně, ale trochu se tím řídit můžu. Jinými slovy, počkám, až to přejde a dostanu nějaký nápad, nebo ke mně přijde nějaká nová situace, kterou nic neděláním, tedy vyčkáváním, řešit nepůjde. Ono se něco dřív nebo později stane, žádné bezvětří netrvalo věčně. A jestli tohle má, budu mít plno času to promyslet a na něco přijít. 

  Mezitím mohu vzpomínat, jak to dopadlo posledně. Není nad poučení z minulosti... Teda pokud se nezvládnu poučit z něčeho, co se nestalo nebo právě neděje a neděje se nic, ale přesto něco určitě ano. Je to otázka času. Nikoliv jestli, pouze kdy. A teď žiju.