Z diáře 8

  Byl život vždycky tak pomíjivý, nebo jsem si to uvědomila až po čase, nebo je pomíjivý až když ho člověk začne skutečně žít, nebo to celou dobu bylo jen klamné zdání?  

  Kdybych tak věděla, že se těmito otázkami stačí pomalu, po jedné, probrat a zjistím tu pravou odpověď. Jenže tak to nepůjde (to je to kdyby). Nechce se mi pouštět do rozsáhlé polemiky, ale zdá se, že tenhle případ ji téměř usilovně požaduje.  

  Takže pro chvilku klidu v duši, jak je libo. Nehodlám na ně ovšem odpovídat, ani postupně, ani nijak jinak. Radši se pokusím trochu si uklidit v hlavě, což by mohlo následné hledání odpovědí minimálně usnadnit, maximálně dočasně pozastavit.  

   Život byl a je stále stejně pomíjivý.  

   Jediná životní jistota je smrt. 

   Co se týče budoucnosti, nejsem o nic chytřejší než kterýkoliv jiný člověk žijící na Zemi.  

  To byl ten hrubý náčrt a teď ten zbytek. 

   Zítra, pozítří i každý další den svého života, mohu žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.  

   Láska existuje.  

   Risk je zisk.  

  A takhle, napsané na papíře to vypadá skutečněji než skutečně.  

  Jsem vděčná za tento a každý moment před ním a věřím v to, co se teprve stane, tedy se o to dlouhodobě snažím.  

 Snad...