Z diáře 9

Co je třeba k pocitu štěstí? Tahle otázka mi přijde až neuvěřitelně subjektivní, že se mi o tom skoro ani nechce psát. Ale zkusit se má všechno. 

  Myslím, že takový pocit se může skrývat úplně kdekoliv, v čemkoliv. Jenom si všímat. I když to se možná tak úplně pocitem štěstí nazývat nedá. Když třeba na někoho vyjde poslední kus jeho oblíbeného pečiva v pekárně, a někdo řekne, že má štěstí, co tím vlastně chce říct? Znamená to, že existuje důvod k jeho radosti nebo smutku těch, na které se již nedostane? Je to jen nějaká zaběhlá fráze, která již se štěstím nemá nic společného? Nebo je to právě ten drobný impulz k pocitu štěstí na které čas od času zapomeneme a opustí nás, ale pak, když si ho zase začneme všímat, z ničeho nic se navrátí? Možná od každého trochu. 

  Má smysl štěstí hledat, nebo si člověka nachází samo? A jak ho bezpečně rozeznat? Domnívám se, že je to opravdu ryze subjektivní záležitost. Někdo bere všechno tak nějak samozřejmě, jiný je vděčný všemu možnému, někteří to svádí na náhodu, někdo na Boha a ten poslední, ten se vždy usměje a pochválí si, jaké to má ale štěstí. 

  A já? Někdy mám pocit, že přede mnou štěstí kličkuje jako zajíc a jindy se mě drží jako přilepené. Pocit štěstí zbožňuju, je nepředvídatelný a milý, nikdy nevím, kdy mě zastihne a v čem to štěstí bude spočívat, ale přiznám se, baví mě to. 

  Pocit štěstí mám, když všechno na chvíli nechám plynout a jen žiji okamžikem. Třeba když jen tak začnu tančit.