cesta

Cesta.
Kohout kokrhá a já prohrábnu prsty ofinku. Je ráno. Při návštěvě koupelny ,,žehlím“ obličej a ladím vlas do drdolu. Jedu vstříc velkoměstu.
Cesta utíká jak zapomenutá polévka na sporáku. Míjím ceduli, jenž prozrazuje – hlavní město a zavrtávám svůj vůz mezi ostatní okupanty silnic. Příjemný hlas z krabičky hlásí práci na silnici a nutnost odbočit vpravo. „Ano“, jedu vlevo. V posledním okamžiku jsem si uvědomila omyl. Brzdím, stáčím volant a blokuji nervního pána v tmavém voze, který výrazným klaksonem dává najevo, že mu jakási venkovská slípka blokuje jízdní pruh a i přesto, že na semaforu svítí červená, jemu se právě bortí harmonogram dne. Asi jde pánovi o život.
Na smluveném místě jsem včas. Nasedám do vozu obchodního partnera a razíme do víru velkoměsta. První smluvená zastávka Karlín. Upozorňuji průvodce, že do Prahy vozem nikdy. V poledním žáru roztékám jak zapomenutá čokoláda v zadní kapse napresovaných kalhot.
Hurá, jsme na místě. Dvakrát projíždíme ulice a hledáme, kam by pasoval náš povoz. Prostor pod bujně kvetoucím stromem nabízí tu pravou ochranu.
Po návštěvě obchodu, obohacena o mnoho poznatků, hledáme své dobře kryté vozítko a zpetně se vracíme do původního bodu B.
S radostí nacházím své 1.9 TDI, kde bylo ponecháno, a prosím svého průvodce, byl by tak laskav, jel napřed a vedl mě. „Ano“...a hned na první křižovatce mi zmizel. V posledním mžiku vidím zadní díl jeho vozu a s očima navrh hlavy přidávám plynu. Jedeme, jedeme... dlouho jedeme, hurá! - Říčany. Hladová, jako rok vězněná anakonda, usedám v restauraci u plovárny. To je k vzteku! Plavky mám doma. Vedle šplouchajících a cákajících lidí pojídám výborný špenátek a dorážím se velice zdravým Tiramisu. „Kafe prosím, velkého turečka s cukříkem“, žadoním u muže v černé zástěře.
Fanda čeká. Zvedám svou upocenou zadnici a opět usedám do mé dieslové žhnoucí pece, abych byla v jejich doupátku coby dup! Po seznámení se s partou vedenou Františkem a pěkném povídání, s našprtanou hlavou a připravenou paní v navigaci, odjíždím konečně domů.
„Ne, přes Prahu ne!“
Vidím to jasně: „Úvaly, Brandýs, Boleslav – to dám!“
Zjišťuji, že klima hřeje.... Neměla by chladit?! Přístrojová deska je horká jako demonstrace čtyřprocentní menšiny a mé tělo opouští hektolitry vody. Otvírám okénko. Ve větru neslyším chytrou paní z krabičky, která tvrdí, že jedu úplně špatně, a tak prostě jedu. Po půl hodině zavírám okénko, páč je mi divný, že se ocitám v místech, kde bych vůbec býti neměla. Ani ta paní, co mě celou cestu doprovázela, nic neříká. Měním sluneční brýle za dioptrické, abych zjistila, co že se to děje. „OBNOVIT“ nabízí navigace. Obnovuji. „Hele ty chytráku, to mi nemůžeš říct, že už jsem 20 km úplně v ...jinde“. Vracím se zpět. V autě jako v pekle. Zavřená okna, klima co topí, a paní, která je v tuto chvíli moje jediná naděje. „Píp!, PŘIPOJTE NABÍJEČKU!“ „No a kterou?!“, je doma. To už ale v dáli vidím ceduli M. B. 45 km. Šťastná jak ženich při svatební noci obloukem najíždím na R10.
V paprscích zapadajícího slunce vypínám skříňku spínací a se slzami v očích, pocitem blaženosti a spocenými zády až po palce u nohou, opouštím vozidlo. Zase doma!