Ištar

Ležel jsem ve stínu starého olivovníku. Deset chlapů by jej neobjalo. Kdyby byl dutý,  dalo by se v něm i bydlet. Vypadal jako obrovská noha prehistorického dinosaura. Tady se čas zastavil. Tento druh stromu roste velmi pomalu. Ve vesnici Ano Vouves na Krétě, jsem viděl olivovník, který je stár více než tři tisíce let a stále přináší mnoho oliv. Tento rostl na poušti sám. V žáru dne a mrazu v noci.

Nedaleko mě přešlapuje krémový velbloud, okusuje větvičky, koulí očima a sliny mu stékají do písku. Pracuji jako novinář a cestu pouští jsem si naplánoval, abych prožil trochu toho dobrodružství, ale hlavně abych si odpočinul. A sám. Potřeboval jsem vypadnout z přeplněného města, od všech titěrných starostí, které se hromadí jako nařízení a směrnice ve velké firmě. Z amerického středozápadu jsem odletěl do Saúdské Arábie. Na území, které mě přitahovalo svou historií a Orientálním půvabem. V pustině jsem třetím dnem a zítra bych měl dorazit do Rijádu, kde mám hotelové apartmá. Ulomil jsem si větvičku se zelenými lístky, na památku a pro štěstí. Olivovník byl jediným životem, který jsem na poušti viděl. Byl jako předzvěst; tam kde rostou stromy, je i voda a tam kde je voda, bývá i člověk.

 A opravdu, po dvou hodinách jízdy na zvířeti jsem se dokolébal do polorozpadlé vesnice, ve které protékala jen jedna ulice, a na které bylo nalepeno na dvacet možná třicet domků omítnutých na bílo. V jediném místním podniku s odřenou cedulí „Karavanseráj,“  jsem si objednal mátový čaj s ibiškem a ptal se na olivovník, pod kterým jsem odpočíval. Jeden stařík si odkašlal a přisedl si na koberec. Vous měl bílý jako domky v poušti a jeho kůže byla svraštělá od slunce. „Tak ty chceš vědět něco o Ištarovi?“ zeptal se, a bafl si z fajfky. „Chci se dozvědět o stromu úplně všechno,“ řekl jsem starci a objednal mu šálek čaje. „Písek co je všude kolem, tu nebyl. Začal vyprávět starý feláh a jeho dech páchl jako starožitnost. „Rostly tady datlovníky, banánovníky, fíky, vyrostlo starověké město Berber. Ještě před sto lety, trčely z písku věže, ale i ty zasypal čas.  Jen to modré nebe zůstalo stejné. Zeptal jsem se staříka, jak to všechno ví.  „Říkal mi to můj otec a tomu to řekl jeho otec a tak dále a tak dále. My knihy nemáme, my nečteme, tady nikdo neumí ani psát.“

„Písečná bouře! Žene se na nás obrovský mrak!“ Vykřikoval beduín, který vpadl do místnosti a koulel očima jako ďábel. Stařec byl klidný, vložil si do úst kousek tabáku a ukázal na koberec. „Tady jsme v bezpečí, bouře přijde a zase odejde.“  Než jsem se stačil usmát, začal písek bubnovat do dřevěných okenic. Kdo se neschoval, ten musel proklínat nebesa i Alláha. Hromady písku se přesouvaly a neznaly slitování. Myslel jsem na starou olivu, kolik asi písečných bouří už musela ustát. „Ištar zná tajemství vody,“ přerušil hluk bouře starý feláh „ale nikomu se ještě nepodařilo kopat tak hluboko. Jediná studna, kterou používáme, pomalu vysychá. Ištar nás přežije všechny. I na místo, kde dnes sedíme, se tlačí písečná duna. Moji synové a dcery žijí už léta ve městě, ale já zůstávám a písek bude mým hrobařem. Narodil jsem se v písku, žiju v písku a v písku chci umřít. Jsem jen starý feláh. Co bych dělal ve městě? Můj život tluče pod rozpáleným sluncem. Ve městě bych se trápil, a já nechci zemřít utrápený.“

Místo tonulo v šerosvitu. Písek bubnoval do dřevěných dveří a prorážel si cestu do světnice. Pode dveřmi tekly hnědé jazyky. Nízký strop, koberce na stěnách a malá okna dotvářely atmosféru Orientu. Na stropě visela jediná lampa. Majitel podniku odklopil plechové víko a zapálil knot. Komnata dostala zlatavý nádech a tvář starce zazářila bronzem. „Ištar ukrývá nesmírný poklad,“ pokračoval feláh jako by jej světlo probralo k novému životu, „kdysi dávno oplýval Berber hojností a blahobytem. Byl rozkvetlým ostrovem uprostřed pouště. Ležel na kadidlové stezce mezi Asií a Evropou. Většinu zboží tvořilo koření, parfémy, sůl, asfalt a kadidlo, po kterém dostala stezka jméno. Obchodníci ve městě odpočívali a na své přetížené velbloudy nakládali zásoby na cestu; fíky, datle, drahocennou vodu a dřevo na vaření.

Obchod vzkvétal a Berber rostl. Avšak poušť se každým dnem plížila blíž a blíž a bouřlivý vítr ohlašoval nezvratitelnou zkázu. Předměstí byla pravidelně zasypávána pískem a lidé se přesouvali do už tak přeplněného centra, nebo rovnou odcházeli do jiných krajin. Berber se vylidňoval. Jednoho dne se i nejbohatších obchodník rozhodl město opustit. Pouště se nebál, ale obchody slábly a dosahovaly sotva desetinu dřívějších zisků. Ale ať je zlato čisté jako posvátný pramen Zamzan, je strašlivým nebezpečím pro toho kdo jej má.“ Stařík usrkl čaj a pokračoval. „Hordy zlodějů a vrahů kroužily kolem třpytu zlata jako supi. Boháč odjel jako chudý poutník, který měl u sebe jen tolik, aby přežil. Všechno zlato, které za svůj život nahromadil, zakopal pod kořeny Ištara. Už tehdy byl statným stromem. Mosul, tak se obchodník jmenoval,  se už nikdy nevrátil, a jeho poklad je zahrabán pod kořeny Ištara dodnes. Tato pověst tu koluje jako stará mince a silné muže už okradla o mnoho spánku. Kopalo se a kopalo, ale písek je sypký a nedrží tvar...“ Pak se stařík rozesmál a já mohl spatřit několik zubů, které mu ještě zbývaly. „Nestojí to za ovčí bobek. Zlato se nedá jíst a perly se nedají kousat. Ale voda, voda se dá pít. Voda je život!

Písečná bouře ustala a majitel osvěžovny bouchal do dveří, které nechtěly otevřít a sypal ze sebe arabské nadávky. Nakonec povolily a nadávání ustalo. Poděkoval jsem starci za vyprávění, zaplatil jsem za oba čaje, tabák a seno, a šel se podívat na svého velblouda, který byl ustájen v boudě z vlnitého plechu.  Ležel v písku a přežvykoval slámu. Úplně klidný. Koráb pouště byl „natankovaný“ a já mohl pokračovat do města Rijád, a když jsem se kymácel na písečném moři, napadlo mě, abych vyprávění starého feláha napsal. Zapomněl jsem se starce zeptat, proč se olivovník jmenoval Ištar, ale už jsem se nevracel. V mysli jsem byl ve staré Arábii; s karavanou bohatě naloženou kurkumou, pistáciemi, vzácnou pryskyřicí, santalovým dřevem ... s královnou ze Sáby, zahalenou v hedvábí s jemným úsměvem na tváři, s ebenovými otroky zářící potem, v oáze štěstí s vodou a palmovými háji, až Tuarégové mávající šavlemi mě probrali z polospánku. Bylo šest odpoledne a oranžový obr se právě potápěl do písečných dun. Rozložil jsem si karimatku a ulehl. Zavírám oči a z černého prázdna vyklouzly tlusté prsty obchodníků s černochy, ověšené rubíny barvy krve, pokapané mastnotou pečeného jehňátka. Ozval se písklavý smích, který nadzvedával velká břicha. Hlouček dobře živených těl posedával na karmínovém koberci s ornamenty pouštních travin a ptáků. Vdechovali kouř s vodní dýmky a zapíjeli jej odvarem z ibišku. Smích byl přerušen tlusťochem s turbanem na hlavě, který zadýchaně přicupital. „Berber je prokletý a Alláh nás opustil! Blíží se obrovský mrak.“ Otevřeným oknem přilétal předvoj smrtící armády.  Písečná zrnka vypadala jako umělecký soubor miliónů tanečníků. Pronikala do pusy a lepila se na maso. „Zavřete okenice!“ Sykl Ali Bej. Tanečníci brousili mé zuby a já se probral z polospánku a vyplivoval je na zem. Zatím co jsem spal, začalo foukat. Natáhl jsem přes sebe plachtu a stočil se do klubíčka.

Rána jsou na poušti mrazivá a z úst mi vycházel dým jak z tibetského vykuřovadla. Bylo ještě šero, ale ležet jsem už nemohl. Nesedl jsem na velblouda a do pusy vhodil směs datlí a oříšků. Žvýkal jsem a myslel na zvíře pode mnou, které dnes snídat nebude. V Rijádu dostane pořádnou porci vody a sena. Pouštní ticho přerušil příjezd dvou džípů. Rodina Arabů si vyjela na piknik. „Salam alejkum,“ zdravily děti a smály se mému velbloudu, „Alejkum salam,“ odpovídal jsem na pozdrav. My chodíme do lesa na hřiby a Arabové jezdí do pouště na východ slunce. Cestou do města přibývalo života. Nákladní auta, terénní auta, motorky, několik velbloudů a pár oslů. Všechno doprovázeno lidskou posádkou. Na rekordně vysoké duně jsem v dálce spatřil „skleněné město,“ zatímco zvíře hlasitě odfrkovalo a plivalo bílou pěnu. Za dvě hodiny jsem jej vracel majiteli. Pronajatý velbloud stál více než džíp s plnou nádrží. Ale nelitoval jsem a vklouzl do taxíku a uháněl do hotelového apartmá. Těšil jsem se, až ze sebe spláchnu pouštní písek a zvířecí zápach. Z okna taxíku jsem pozoroval skleněné věže tyčící se do nebe. Pomyslel jsem si: Bože, nespadne mi to na hlavu, když bude foukat? Ale pak jsem se uklidnil. Mají přece dobrý základ. Vyrostly z ropy. Na těch se nešetřilo. Dostaly vše jako dostává syn, narozený v královské rodině. Navrhovali je nejslavnější architekti, byly postaveny z nejkvalitnější oceli, obloženy tím nejkrásnějším mramorem ...  Petrodolary proudí z nitra země a zalévají skleněné stromy. Vyrostl nádherný Burj Al-Mamlakah, nejvyšší otvírák na pivo - 302 metrů; Burj Al-Faisaliah ve tvaru hrotu - 267 metrů. Hořící věže naftových polí chrlí další tuny černého zlata a financují nové projekty; umělé ostrovy z písku. Burzovní spekulanti, geochemikové, geofyzikové, geologové ... všichni s prstem na tepu Arabského poloostrova. Hledají další možnosti těžby; hledají nápad, jak do země ještě více zatlačit a vymáčknout maximum. Všechno je navlečeno na hnědou směs s uhlovodíků. Mléko Arabů.

„Číslo pokoje prosím,“ usmíval se recepční. „Tři sta šedesát osm, nějaké vzkazy?“ „Nic pane.“ Rychlovýtah mě vytáhl do třicátého patra a plastovou kartou vyrobenou z ropy jsem si otevřel pokoj. Bylo uklizeno a ticho jako v chrámu, jen klimatizace šuměla a vháněla do místnosti chladivý a ionizovaný vzduch. Venku mohlo být čtyřicet stupňů. Na stolku ležel katalog a na přední straně dominovala fotografie mešity al-Masdžid al-Haram s posvátným kamenem, nabízející cestu do svatého místa. Navštívit Mekku je pro muslima povinnost. Musí obejít sedmkrát černý kámen, který je umístěn v patnáct metrů vysoké kostce pokryté černým sametem. Za odměnu dostane titul Hadždž; univerzitní diplom muslimů. Jazyk lámající jméno si pamatuji podle toho, že začíná na slovo had.  Rijád – Mekka, osm hodin autokarem, vzdálenost - osm set šedesát kilometrů. Nejsem muslim a do Mekky nepojedu. Ke Kábě by mě stejně nepustili. Legenda hovoří o kameni, který spadl z nebe. Původně nebyl černý, ale bílý jako sníh. Černým se stal až častým líbáním z hříšných úst, protože všichni poutníci jej musí políbit, a kdyby tak neučinili, pak by si své hříchy přinesli zpět do svých domovů. Ve středověku byli někteří poutníci tak horliví, že po spatření a políbení Káby, si na místě vypíchávali oči, aby se již více nešpinily věcmi pozemskými. Stávali se z nich světci a užívali veliké vážnosti.

Po vydatné sprše jsem ulehl do čisté postele a spal. Ve snu se mi zjevil naftový barel, který plakal a plakal. Zeptal jsem se jej, co ho trápí, a on povídal, že už není k ničemu. Příčina byla v následujícím. Planetu Zemi navštívila mimozemská civilizace a dala člověku modré krystaly. Byly drobné jako kamínky do zapalovače, a každý z nich utáhl spotřebu velkoměsta. Stačil jen jeden malinkatý krystal. Nafta je už minulostí, začala éra modrých krystalů, plakal barel... Probudil mě svíravý hlad. Potřeboval jsem dobít energii. Hodiny ukazovaly 03:00. Sjel jsem výtahem do restaurace, která nikdy nezavírá a byl překvapen, kolik hotelových hostů dostalo stejný nápad. Nabídka byla bohatá a menu tlusté jako šéfkuchař. Hovězí, kuřecí, jehněčí, rybí speciality, krabi, škeble, olihně ... Dal jsem si pět vajec s kozím sýrem, žvýkal arabský chléb a sousta zavlažoval pomerančovou šťávou. Přes prosklenou stěnu pulsovala světla metropole. Rijád žije dvacet čtyři hodin denně. Bez oddechu. V jeho žilách koluje černá krev.

V hotelovém výtahu jsem zmáčknul padesáté patro s velkým nápisem CASINO. Mám takový zlozvyk. Když nocuji v hotelu a nechce se mi spát, jdu na ruletu. Vešel jsem do herny a spatřil unavené hráče, kteří tam hráli snad od včerejšího rána. Ať jste v Saúdské Arábii, New Yorku nebo v Praze, všude vidíte ty samé jiskřící oči, které pozorují kroužící kuličku. Žije se tady a teď. Něco jako MacDonald zábavního průmyslu. Hráči sází, dokud mají žetony. Jednou v New Yorku jsem poznal gamblera, který vyhrál kupu peněz. Na hracím stole se válely statisíce dolarů. Všechno prohrál. Jako by hra byla důležitější než peníze. Někdo sází chaoticky, bez systému, jiný si zapisuje padlá čísla a opírá se o své výpočty, a pak stejně prohraje. Náhoda se nedá vypočítat ani předpovědět. Poletuje a krouží jako ta bílá kulička mezi čísly. Ale něco padnout musí. „Zero,“ volá krupiér a shrabuje z hracího stolu kupy žetonů. Modré, červené a žluté. Každý z hráčů má svou barvu. Ruleta se roztáčí a hrací sukno je zasypáváno novým přívalem Saúdských rijálů. Hráči sázejí na nulu jako by právě „vylosované“ číslo mělo padnout znova. „Šest, černá,“ ohlašuje krupiér a pán v turbanu dostává třiceti pěti násobek vsazené částky. Je šťastný a oči se mu lesknou. Vházím na hrací stůl tisíc rijálů a dostávám dvacet kulatých žetonů. Ještě počkám. Hráč čeká na signál. Třeba až padne třikrát červená, sází na černou, ale kulička se může zastavit na jakémkoliv čísle. Jistou výhru má jen kasino. Proč tedy hraji? Kvůli rozkošnému pocitu v břiše. Když vsadím, je to jako bych skočil do propasti a čekám, jak to dopadne. Jsou to sekundová dobrodružství. Kulička udělá několik okruhů, jako závodní auto. Pak začíná drncat mezi čísly a hra se zrychluje. Nakonec spadne do žlábku. 

„Dvacet, černá,“ hlásí Arab v černém obleku. Krupiérské hrábě shrnují barevné žetony. Na dvacítce stojí komínek modrých žetonů. Krupiér přemýšlí a vypočítává výhru a tlustý Arab si mne dlaně.  Hráči jsou dobří počtáři, a výherní sumu mají mnohdy spočítanou dříve než obsluha kasina. Ztráty raději nepočítají. Vždyť je přece vždy naděje na bleskovou výhru. Dávám pět oranžových na „malou sérii“ (čísla 1 až 18). „Sedm, červená!“ Vyšlo mi to a dostávám dvojnásobek vsazené částky. Hromádka narostla. Nechávám je tam. „Tři černá.“ Vyhrávám dalších deset. Dostávám chuť výhru opět roztočit, akcelerovat své štěstí  a v břiše mě to příjemně šimrá. Vzpomněl jsem si na Arabské přísloví: Síla koně se pozná také podle toho, jak rychle se dovede zastavit. Vzal jsem výhru, a když jsem odcházel na pokoj, vyvolával krupiér „tři černá.“ Sakra, měl jsem to přece jen ...

Přes prosklenou stěnu výtahu jsem pozoroval východ slunce. Na pokoji jsem skočil do obrovské postele a odpočíval a odpoledne už stepoval na letišti Krále Chalída a čekal na spoj do Spojených států. Díval jsem se na obrovské Boeingy a stříbrné  Airbusy, díky kterým se Arabský poloostrov dá překlenout za několik hodin. Létající koberec z arabských pohádek už vyvolává jen úsměv, tak jako modlitební koberečky, na kterých se věřící povznášejí do božských sfér. Možná, že v budoucnu budou nahrazeny sofistikovanějším přepravcem. Pokud existuje Bůh, pak je všude, nejenom pětkrát denně na koberci.

Z výšky deseti kilometrů jsem z okna pozoroval  hnědou pleť pouště, a když jsem se dostatečně pokochal, otevřel  jsem si počítač a začal psát příběh o Ištarovi. O starém olivovníku, který jako němý svědek roste v poušti už tisíc let. O karavanách s kořením a otroky, o městě Berber a jeho zkáze, o kameni, který spadnul z nebes, o zakopaném pokladu ... o černém zlatě pod zemí. „Quzi nebo Maklubu?“ přerušila mě letuška, která vypadala jako z pohádky o Šeherezádě. Černé vlasy, tmavé oči, čokoládová pleť. Skláněla se a s úsměvem mi nabízela plastový tácek s jídlem. Quzi je směs rýže s jehněčím, ořechy a rozinkami a Makluba je rýže smíchaná s masem a zeleninou. Vybral jsem si Quzi, a taky se usmál. Příběh pěkně narůstal a než jsem přistál v Ohiu, měl jsem napsáno dvacet stran.

Doma jsem si obřadně vložil do vázy větvičku olivovníku. Vygooglil jsem slovo IŠTAR a vypadlo mi: „Sumerská bohyně lásky, plodnosti a války. Její ústřední místo uctívání bylo babylónské město Uruk. Kult se šířil přes celý Orient.“ Napadlo mne, že ta stará oliva může být opravdu ztělesnění lásky, plodnosti a války. Ištar přece jen nerozlišuje, a dává stín zloději i světci; má chutné olivy, ze kterých se získává kvalitní olej, jeho dřevo je tvrdé a používá se v tesařství a na stavbu mostů; bojuje na poušti s větrem a pískem. Jak pravil starý feláh: „Ištar přežije všechny.“  Možná, že byl zasazen ještě dříve, než spadnul z nebes posvátný kámen. Ve snech se mi zdálo o Arábii, o posvátném prameni Zamzam, o rozpáleném písku a žíznivých velbloudech. Dokud jsem psal novelu Ištar, (tak jsem knihu pojmenoval) byl jsem jednou nohou ve starověké Arábii. Napůl tam a napůl doma. Příběh jsem okořenil láskou, lupiči a únosem a za měsíc jsem měl knihu napsanou. Alláh Akbar. Příběh měl úspěch a já se po pěti letech vrátil na „místo činu.“ Ištar tam stále rostl, ale vesnice byla zavátá pískem, a staříka jsem už nespatřil. Dárky, které jsem pro starce měl, jsem zakopal do písku ke kořenům Ištara. V uších mi rezonovala slova starého feláha: „Život bez šťávy, nestojí za ovčí bobek.“

O mnoho let později našli vědci v listech australských eukalyptů zlato. Stromy se chovají jako hydraulická pumpa, která nasává vodu a s ní i rozpuštěné částice zlata, které postupují až do listů.  Eukalypty rostou ve vyprahlé pustině a jejich kořeny se noří do hloubky 40 metrů. Naštěstí bylo množství zlata v listech malé a nevyplatilo se stromy kácet. Podle odhadů by stromů bylo potřeba pěti set k vyrobení jednoho zlatého prstenu. Avšak stopové množství zlata přece jenom ukazuje prstem na bohatství, které je pod zemí.

Napadlo mě, nechat větvičku z olivovníku podrobit zkoušce. Utrhnul jsem  několik lístků s Ištvara a poslal je na analýzu do jedné velké těžařské společnosti. A opravdu, v listech se našlo zlato. Příběh o zakopaném pokladu tedy nelhal. Zprávu z laboratoře jsem spálil. Své zlato jsem už „vytěžil.“ Prodalo se přes milión výtisků a příběh o Ištarovi byl přeložen do dvaceti jazyků. Alláh Akbar.