Když se z rodičů stanou děti

Bylo mi 18 let, když mi máma dovolila řídit polovinu cesty na společném výletě. Kde byl háček? V mých řidičských „nedovednostech“ samozřejmě.
„Přejela jsi plnou čáru! To je železniční přejezd, BRZDI!“ Hlava mi prostě nedokázala brát naráz všechny ty úkony a nechápala jsem, jak to někdo vůbec dokáže.
„Výborně, víš co, zajeď támhle ke krajnici, ano přesně tak, teď vypni motor a zařaď jedničku, uff.“
„A co teď mami?“
„Teď VYPADNI od toho volantu!“

Rodiče by měli být našimi hrdiny. Tátové, kteří z trochy mouky vykouzlí senzační bábovku a mámy, které dobrovolně ohrozí svůj život, aby se děti naučily řídit. Nebo možná obráceně. Podstatné je, že jsou to většinou oni, kdo odpouštějí a podporují a že jsme to my nevděční ničemové, kdo jim dělá problémy. Leč bohužel, vždy v životě nastane čas, kdy se karta obrátí. Může to být až když nám naši staří rodiče senilní a my jim musíme utírat brady. U mne tato situace nastala poměrně brzy, když mne má matka doprovázela na studijní pobyt do Austrálie.

Nuže, říkám, že doprovázela? Lepším slovem, je možná spíše, přitěžovala. Ano moje matka tam byla celých osm měsíců se mnou. A teď vážení, nechci znít nevděčně, ale ta Austrálie byla mým snem o osamostatnění se! Nic naplat, když jsou ženy rozvedené a nemají v životě žádný nový cíl, tak je napadne ledasco, klidně i zkazit sen dceři svou přítomností. A když se pak taková žena vydá do země nepoznané, do prostředí jazyka neznámého a za přítomnosti otráveného potomka, může jít skutečné o problém. Může se totiž stát, že se z ní rázem stane dítě. A je to potom ona otrávená dcera, kdo musí převzít zodpovědnost a postarat se o ni.

Co to tedy obnáší? Kromě mluvení v angličtině za dva, vyřizování bankovních účtů pro dva, či vysvětlování školní látky tomu dospělému dítěti, jsou pak i další situace. Někdy musíte vzít vaši matku do nemocnice a překládat doktorům, že má v oku zrnko. Potom vymáháte po pojišťovně neskutečnou částku, o kterou vás připravila nemocnice za vytažení drobku z oka. Protože chodíte do práce a nejste tedy s mámou pořád doma, je potřeba na volné dny vymýšlet výlety, aby se unavila. A když po tom všem ve škole slyšíte, že vaši spolužáci vkládají veškerý obdiv ne do vás, za vaši snahu a práci, ale do vaší mámy, která se přeci v tolika letech odvážila vyjet do neznámé země, tak váš sen spadne jako domeček z karet. Nadšení vyprchá a v hlavě je jediná myšlenka; „Bože, to je vopruz být tu s matkou.“ A tady se zastavme. Dnes už si to uvědomuji. Nepřeje si přesně tohle občas každá matka? Když jí děti skáčou po hlavě, jistojistě by se svých povinností nejraději vzdala. Přesně takto jsem si v tu dobu připadala, jako moje vlastní máma tehdy na krajnici, vystresovaně kouřící cigaretu na uklidnění.

Nakonec jste doma a v hlavě si promítáte, co všechno na vašem pobytu bylo jinak, než jste si vysnili. Chtěla jsem tam jet, abych se osamostatnila, a tak se má matka rozhodla jet se mnou, protože je to starost ne jen o sebe, ale hlavně o druhého. To nás učí být samostatnými. Bůh má nejlepší smysl pro humor. Vždy vám dá to, co chcete, jen si dávejte pozor, jak si to přejte.