Nechci svatbu v kostele!

Nic proti věřícím nebo církvi. Ať si každej věří v co chce. Já věřím na osud a nevěřím na náhody. Nic se neděje jen tak, pro nic za nic. Ale když jsem v uplynulém víkendu navštívila svatbu tátovy sestřenice na Slovensku, které je relativně silně věřící, mé nejvýraznější poznatky byly dva - už nikdy nebudu pít Spišskou marhuľu a nechci se rozhodně vdávat v kostele. Nejde samozřejmě ani tak o tu budovu, ale to, že je to "boží dům" a faráři povídají absurdity.

Jelikož jsem hned po najmutém zaplaceném fotografovi vlastnila nejkvalitnější fotoaparát, podařilo se mi pár pěkných záběrů nevěsty kráčící s otcem uličkou. Objektivem jsem také obdivovala výzdobu kostela, líbily se mi fresky. Mému Nikonku neunikly ani velké digitální hodiny na zdi kostela. Sranda. Že bude farář oblečený v klasickém "farářovském" hábitu mi bylo jasné. Ale překvapilo mě, že mu nebylo víc než pětatřicet a že vypadal k světu! Ani jsem se nesnažila plašit hříšné myšlenky. Zaplašila jsem aspoň jeden svůj předsudek - ten, že faráři jsou staří.

Samotný akt řečení slibů a "áno, beriem" trval asi 2 minuty včetně nasazení prstýnků a novomanželského políbení. Dalších padesát minut farář velmi zapáleně mluvil o bohu, sňatku, lahvích mléka a šovinisticky vyprávěl o úkolech ženy a muže. Abych objasnila ty lahve mléka, těmi chtěl srovnat sňatek "mimokostelní" a "kostelní". A sice, vezmu-li si svého vyvoleného třeba na radnici, jsme vlastně dvě lahve mléka na jednom vozíku. Ale vezmu-li si ho před bohem, jsme dvojitá dávka mléka v jedné velké lahvi. Cukaly mi koutky poprvé.

Nevysmívám se, jsem tolerantní, mám otevřenou mysl. Ale proboha! Jak někdo může považovat za obětování muže to, že se modlí, aby si pánbu vzal jeho nemocnou ženu k sobě a už ji netrápil? Jak se ten muž obětuje? Že zůstane sám, bez její pomoci, bude si muset sám prát, vařit, masturbovat? Koutky mi pořádně zacukaly podruhé.

Jestli bůh existuje, sešle na mě pořádnou zkázu!

(...a teď už se do mě všichni ortodoxní věřící můžete pustit, jsem na to připravená!)