Jak svět viděl, že není k světu

Postavil se svět před zrcadlo a zadíval se na sebe.

Objevil v tom pohledu cosi tajemného, neznámého.
"Koukám, koukám, normálně vesele si broukám a teď vidím, že nejsem k světu."

Zadumal se svět a začal přemýšlet.
"Takhle nemohu jít mezi lidi do světa, co by tomu řekli, že jsem asi popleta?"

Napadla svět tedy osvěta.
"Kdybych se mezi lidmi takto ukázal, celý svět by se rozmazal."
Radĕji tedy svět smazal slzu na své tváři, usmál se na sebe a už svět zase vesele září.

"Přesně tak to udělám, vyjdu mezi lidi do světa a dám jim vĕdĕt, že svět se nepoloží, když odraz zrcadla na něj hrozí."

Nastavil svět tedy zrcadlu zrcadlo a zase si vesele brouká.
Světe div se a šlo to!
Svět ve svĕtě potkával lidi a úsměvem se svět s lidmi hřáli.

Vnímali se, objímali, vše dobré si přáli, jako dřív a svět byl zase světem!