Kořeny islamizace evropských národů

 

Pokud hodnotíme multirasový vývoj v Evropě čistým rozumem, zdá se nám, že si Evropa dopuštěním invaze muslimských národů a barevných ras podřezává větev sama pod sebou. Těžko je pak pochopit jednání jejích politických vůdců. Jsou snad tak hloupí nebo zaslepení? Jaká je příčina toho všeho?

Tragické předpovědi islamizace Evropy mají zajisté racionální základ. Za pár desítek let, až muslimská etnika převýší počtem původní Evropany, zavládne v Evropě étos proroka Mohameda. Islámští vůdci převezmou otěže vysoké politiky a s původní křesťanskou kulturou bílých národů bude amen. Nastane konec liberalismu, konec rovnoprávnosti, konec demokratických ideálů, konec individualistické koncepce lidské svobody, ale také konec kapitalismu volného trhu a konec neomezené zvůle finančního kapitálu. Tragédie a konec svobodného světa? Jak pro koho.

Co však na celé věci nejvíce zaráží, je fakt, že vítězstvím islámu nastane zlom, jímž se zruší celé dosavadní směřování západní civilizace, které šlo tak k duhu oligarchům a mocenským elitám. Jak něco takového mohou současní vládci dopustit? Copak se pomátli na rozumu?

Omyl! Vše, čím se dosud projevoval evropský civilizační pokrok, nabude zcela jiného významu, pokud základní trendy vývoje západní společnosti přestaneme vnímat pozitivně a začneme za tím vším hledat skrytý a zlomyslný záměr.

Připusťme na chvíli, že kritici historické epochy lidstva mají pravdu, když nám překládají tvrzení o tisíciletém spiknutí temných parazitických sil proti přirozeným pořádkům lidského společenství na této planetě. Pro zajímavost je vhodné uvést, že védské učení našich slovanských předků mělo pojem GEL pro bytost pocházející z temné strany vesmíru. ANGEL – česky anděl – představoval jejich představeného, jinými slovy knížete temnot. Připusťme tedy, že přibližně pět tisíc let naší historie se odvíjí jako vzpoura sivých ras vedených temnými bytostmi proti dřívější nadvládě vznešených aristokratů z řad slovansko-árijských národů migrujících ze severu na jih, kteří vlivem kosmických událostí ztratili podporu svých božských prapředků. Pokud to dokážeme, je čas začít hodnotit naši civilizaci ze zcela odlišného úhlu než dosud.

Helénství, judaismus a křesťanství

Jako první musíme přehodnotit úlohu judaismu a z něho vzešlého křesťanství na pozadí jejich konfliktu s helénskou kulturou. Helénství znamenalo odklon od mytologické kolébky národů. Zavedlo racionalistický pohled na svět, v němž se vytratil smysl rodového společenství a jeho kmenových zákonů. Společně s tím helénská filosofie posvětila otroctví a absolutní moc jedněch společenských vrstev nad druhými.

Vše bylo dílem dávných a dnes neznámých mudrců, s jehož důsledkem se pozdější klasická řecká filosofie vypořádala zcela nedostatečně. Morální imperativ odpovědné příslušnosti všech k rodovému celku, závazek rudimentální spravedlnosti založené ve svědomí rodu, pokrevní solidaritě a etnické čistotě celého kmene svobodně hospodařícího na své zemské državě, nuže tyto přirozené lidsko-morální hodnoty oživit nedokázala.

Námi často obdivovaný dórský svět znamenal nadvládu dávno již zkažených a od védského učení odpadlých potomků árijské rasy nad původními obyvateli Hellady, z nichž učinili otroky. Ze svých synů vychovávali bezcitné zabijáky, kteří uměli bojovat, vládnout a dobývat. Jakmile však došlo na potřebu plodného života v dobách míru, byli zcela bezradní.

Takto vitálně oslabená společnost postupně ztrácela pojetí vlastní identity, v níž se snoubí rodová paměť se svědomím předků, a snadno podlehla působení mocenských center své doby, v nichž si pochopitelně zajistili vůdčí pozice tytéž paraziticky smýšlející odrůdy člověka, které stály u zrodu moderních dějin. Jako nástroj k ovládání světské a všem zjevné moci jim sloužilo nové monoteistické náboženství.

Kolik asi potměšilého našeptávání biskupů musel vyslechnout císař Konstantin, než usoudil, že uzákoněním katolické církve a křesťanství jako státního náboženství dopomůže k znovu sjednocení Římského impéria? Judaismus, křesťanství a následná christianizace národů vedly k podrobení lidského vědomí ve prospěch vyššího principu ovládání mas a k násilnému šíření parazitického systému moci do všech dosud nezávislých oblastí eurasijského kontinentu.

Vzpomeňme například dosazování moci chtivých zemských knížat na královské trůny a posvěcení jejich absolutistické moci v dědičné linii urozených šlechticů. Jedinou podmínkou byla pokora před autoritou katolické církve a povinnost vést poddané ke křesťanské víře. Ta ruku v ruce se sugestivním působením kněží zajišťovala udržitelnost celého systému.

Katolická duchovní moc vždy usilovala o vzkříšení všemocného nadnárodního impéria ovládajícího celý eurasijský a později i světový prostor. Leč několika vlnami renesance a následným osvícenstvím se její potenciál vyčerpal, proto ji temní vládci opustili a vstoupili do řad rodící se buržoazie. Mimo jiné se totiž také ukázalo, že slovanské rody povýšené na feudální šlechtice se v zájmu vlastní světské moci zříkají kněžské kasty jako zástupců Boha na zemi a jednoduše si dělají, co sami chtějí.

Nadnárodní říše katolických panovníků se znovu rozpadaly na malá knížectví, v nichž vládly nezávislé šlechtické rody a bohatí měšťané coby předzvěst buržoazní třídy a budoucí sekularizace. Dokonce vznikaly městské státy a republiky, v nichž kupci a bankéři zaváděli moderní ústavy zahrnující zastupitelské orgány volené z řad vyšších stavovských vrstev požadujících oddělení křesťanských církví od státu.

Všelijaké reformační tendence odsunující autoritu oltáře do kouta křesťanské prostoty očištěné od všeho mamonu a touhy po moci byly na denním pořádku. V takové situaci nezbylo temným vládcům nic jiného, než vyhlásit válku evropské aristokracii a spolu s ní odstranit i vliv katolické církve, která dávala posvěcení privilegiím šlechtického stavu a feudálním nerovnostem.

Kapitalismus, socialismus a modernismus

Na prahu moderní doby stáli temní plutokraté seřazeni v jednom šiku společně s bankéři, židovskými zbohatlíky, osvícenskými filosofy a rozjitřeným lidem proti evropským monarchiím a jejich nechápavé vrstvě aristokratů. Stmelujícím pojítkem mezi plutokraty a společenskými elitami byly zednářské lóže, v nichž „temní“ zaujali místa velmistrů, ideovou oporou jim pak byl sionismus vyrůstající z lůna židovských diecézí Západu podpírajících moc finančního kapitálu. Židovství přetavené na sionismus bylo nadále nosnou platformou světové parazitické moci.

Dvě světové války, které následovaly a pro většinu lidí znamenaly nepochopitelnou globální katastrofu kamuflovanou fašistickou ideologií, splnily svůj účel. Moc staré aristokracie definitivně padla a plutokraté převzaly otěže dalšího vývoje skryté za všelijakými novotami, moderními ideologiemi a politickými převraty, zatímco se Evropa společně s jejími americkými spojenci vydala cestou parlamentní demokracie.

Proč si druhá světová válka vzala do štítu fašismus? Mnoho myslitelů a filosofů 19. a počátku 20. století si uvědomovalo převratný potenciál vědecko-technického pokroku: Nakolik síla jím podmíněné industrializace může vytvořit zcela nové společenské paradigma. Zároveň ovšem věděli, že k tomu, aby moderní „techné“ sloužila ve prospěch všeho lidu, nesmí se stát výlučným nástrojem v rukou buržoazních a finančních elit, za nimiž stojí všehoschopné parazitické síly.

Aby se tomu zamezilo, bylo nutné podřídit společenský vývoj a politiku kontrole silných a uvědomělých vůdců využívajících ke svým záměrům mocný národně socialistický stát. Fašismus vyrostl v hlavách nejlepších filosofů té doby odhodlaných neponechat nic náhodě. Jejich vhled do pozitivní stimulace moderního pokroku se opíral o pohanský archetyp vyššího člověka, jemuž leží na srdci budoucnost bílé (přesněji árijské) rasy a obroda člověka v důstojného opatrovatele kosmického řádu, se všemi jeho transcendentálními premisami. Fakt, že hitlerovský fašismus vynesl do popředí pouze árijství a na Slovany zapomněl, má svůj důvod v tom, že se zrodil v Německu, kde se jeho protagonisté spojovali s čistě árijskou rasou, přičemž vůči Slovanům měli historicky dané předsudky.

Takový vývoj nemohli plutokraté dopustit. Druhá světová válka, kterou rozpoutali, měla dva hlavní výsledky. Zlé důsledky hitlerismu odstranily z mínění lidí pozitivní představu o silném státu korigujícím industriální společnost ve prospěch všeho lidu. V podvědomí většiny lidí nadále zakořenil jako zrůdná totalita. Celé poválečné období až do dnešního dne oslavuje jako jediný evolučně prověřený a společensky přijatelný právě liberální kapitalismus volného trhu. Tím se uvolnil prostor pro neomezené bohatství buržoazních elit a ovládnutí pracujících vrstev na pozadí uctívání peněz a moci finančního kapitálu.

Druhým chtěným důsledkem druhé světové války bylo navždy zdiskreditovat ideu árijství a vykořenit tak celou bílou rasu z morálního souručenství s jejich božskými prapředky. Plutokraté nemohli připustit, aby nabylo váhy nové historické poznání o původu člověka. To se opíralo o badatelské studie sanskrtu, indických Véd, dochovaných skandinávských legend a duchovních zdrojů starověrců ukrytých v zapadlých končinách Sibiře. Nakonec právě tyto studie byly výrazným podnětem pro antisemitské hnutí v celé západní Evropě. Poválečná éra vědeckého pojetí dějin kontrolovaného právě sionistickými zástupci v klíčových pozicích akademické sféry všechny tyto zdroje odsunula do oblasti podvrhů, falešných náboženských představ a literárních falsifikátů.

Se Slovany plutokraté naložili rafinovaně. Revoluční převrat v Rusku a marxisticko-leninský režim sovětů byl způsob, jak odstavit východní národy Slovanů, a především ruské etnikum na vedlejší kolej evropského dění. Stalinský SSSR se jim sice vymkl z rukou a hrozil nastolením socialistické společnosti v celé Evropě, nicméně odstranění Stalina a poválečná korekce politiky Sovětů za éry Chruščova, Brežněva a dalších zaprodanců amerických tajných služeb vše uvedla na sestupnou dráhu reálného socialismu řízeného z centra jednou zcela nekompetentní komunistickou stranou. To nemohlo skončit jinak než fiaskem. O komunistické pohlaváry bylo však v nových podmínkách raného kapitalismu a diktátu západních mocností náležitě postaráno. Titíž lidé dodnes patří k ekonomickým elitám postkomunistických států a slouží západnímu kapitálu do roztrhání těla.

Pád všech euroatlantických zemí do spárů vítězných parazitů měl za následek postupné rozvracení všech kulturních hodnot, které mohly národy Evropy ještě postavit proti svým tyranům. Zničení tradiční rodiny feminismem a genderismem, zlovolně pojatá emancipace žen a menšin proti organické většině, vykradení pocitu vlastenectví a národní sounáležitosti pod strašákem nacionalismu, ideologie multikulturalismu, prosazení individuálního egoismu do všech úrovní lidského myšlení vlivem masového převracení tradičních morálních hodnot pomocí sdělovacích prostředků, vytváření multietnických států masovou imigrací, v nichž původní bílé etnikum je atomizováno v individualistické a bezduché konzumní popkultuře, přičemž migrující etnika se staví do opozice ve vlastním segregovaném prostoru a nehodlají se vzdát svých náboženských představ a tradic nekompatibilních s tradicí evropskou.

To vše má za následek, že původní evropské národy ztratily vitalitu, víru v sama sebe a schopnost zastat se svých vlastních zájmů, natož pak postavit se na odpor zotročující nadnárodní moci. V rámci euroatlantického prostoru tak získaly plutokratické a parazitické síly absolutní nadvládu a zdá se, že je už nic nemůže ohrozit. Proto se s tak neskrývanou arogancí pouštějí do agresivních dobrodružství směrem na východ proti zemím, které jim brání získat moc nad celým světem a nastolit nový světový řád. Zvláště Rusko jako nezávislá slovanská velmoc je jim trnem v oku z důvodů, které lze z výše popsaných dějů snadno pochopit.

Postmoderní chaos

Nyní se nacházíme v postmoderním období, kdy modernismus, tak jako sionismus či křesťanství, splnil svůj účel a plutokraté se připravují na poslední fázi svého plánu: Uchopení otevřené absolutistické moci nad celým světem. Morální rozvrat a chaos jim k tomu samozřejmě nahrává, protože se mohou stát těmi, kdo vystoupí před tváří umírajícího světa jako spasitelé a lidé je za to budou milovat.

Nuže dostali jsme se k otázce, která byla nastolena v úvodu tohoto článku. Jak je to vlastně s islamizací Evropy? Kdo za ní stojí a proč? To, co tvrdí oficiální propaganda ve sdělovacích prostředcích, samozřejmě nelze brát vážně. Ony proklamace humanismu, ochrany práv menšin, universalistické představy mírového a bratrského soužití všech lidí na planetě bez ohledu na původ, vyznání, rasu a tak dál a dál. To jsou naprosto falešné řeči a hlouposti, které nelze zahrnout ani pod kategorii utopie, na níž by mohlo být v jádru něco dobrého. Invaze islámských etnik do Evropy hrozí v relativně brzké době jejich přečíslením a obrácením Evropy docela naruby. Jak to mohou vládnoucí vrstvy dovolit?

Odpověď je z výše přijatého úhlu pohledu vcelku jednoduchá: Muslimské země vyznávající islám se vyznačují absolutní poddajností vůči svým panovníkům a duchovním vůdcům. Islámský stát může být republikou s parlamentním systémem, jako je tomu například v Iránu, stejně jako absolutistickou monarchií, jako v případě Saudské Arábie, nebo zemí rozdělenou na kmenová území pod mocí kmenových stařešinů, jako například v Afghánistánu nebo v části Pákistánu. Ať jde o jakýkoliv systém moci, islám je mu v tom vždy účinnou oporou. Proč by tomu mělo být v budoucí islámské Evropě jinak, pokud se k otevřené vládě přihlásí naši plutokraté? A je úplně jedno, o koho jde, zda máme co do činění se sionisty, ilumináty, scientisty, lidskými zrůdami či s mimozemšťany.

Jedno to ale není v případě, že hodláme sebezničující evropský proces zastavit. Potom ale musíme v prvé řadě zjistit, kdo jsou ony temné parazitické síly, jaké technologie moci mají proti nám nachystány a kde jsou jejich slabiny. Teprve v dalším kroku se jim můžeme postavit. Planým rozumováním, hledáním nových a nových způsobů, jak konečně nastolit onu pravou a nefalšovanou demokracii, nuže takovým počínáním ničeho smysluplného nedosáhneme. Jen se budeme nořit stále hlouběji do stavu bezmocnosti a nevědomosti, v lepším případě se snad najde někdo schopnější a silnější, kdo se chopí našich ideálů a uzurpováním suverénní moci pro nás zařídí lepší budoucnost. Takové hrdiny však nehledejme mezi liberály ani demokraty, a už vůbec ne v řadách nové buržoazie či staré evropské aristokracie. Plutokratické síly mají své zázemí právě tam.