Západní státy ničí krize moci

Byli mocní vládci a lidé téměř nevěděli, že jsou.

Byli menší vládci a lidé je ctili a milovali.

Ještě menších vládců se lidé báli,

a ty docela maličké neměli rádi.

Lao-C’

Kdo má dobře vládnout, musí si být vědom své moci. Proto v minulosti byla udělována moc posvěcením. Duchovními, nebo řekněme vyššími silami vyvolený vládce o svoji moc nebojuje ani o ní nedebatuje s lidmi, jimž má vládnout. Dobrý vládce získává osvědčení své moci časem. Čas dobré vlády mu dává sílu a jistotu, že nebude své moci násilím zbaven, tak v jeho žilách zraje vznešenost. Vládnout přísluší urozenému stavu člověka, jemuž moc přestala být cílem i prostředkem k dosažení bohatství, úcty druhých i sama k sobě. Spravedlivě vládnoucí muž má aristokratický cit pro míru v přikazování i v naslouchání. Mocný vládce nikdy nevzešel z nabytého bohatství, z plebejské vrstvy zbohatlíků, ale právě naopak. Jeho bohatství bylo plodem mocné vlády. Teprve z moci ušlechtilých pramení odpovědnost a řád, který přináší lidem pokoj a štěstí. Takový řád může vycházet z patricijské nadřazenosti, ze šlechtického nadhledu, nikdy z plebejské horlivosti a touhy po moci.

Friedrich Nietzsche napsal ve svém aforismu Budoucnost šlechty toto: Gesta urozeného světa vyjadřují, že v jeho údech se ustavičně odbývá půvabná hra vědomí moci. Člověk šlechtického mravu, muž či žena, se tedy nesvalí jakoby zcela vyčerpán do křesla, ubrání se tam, kde si každý dovolí trochu pohodlí, např. na železnici, a neopře se zády, nezdá se unaven...na vyzývavou řeč odpovídá zdrženlivě a s jasným vědomím, ne zděšeně, zdrceně, zahanbeně, bez dechu, po způsobu plebejce. Stejně jako umí zachovat zdání trvale přítomné fyzické síly, přeje si trvalou radostností a závazností zachovat i v trapných situacích dojem, že jeho duše a jeho duch dokážou čelit nebezpečím a překvapením...Tak dýchá vznešená kultura mocí, a i když ve svých mravech vyžaduje velmi často jenom zdání pocitu moci, přece díky dojmu, který tato hra budí u nevznešených, a díky působení tohoto dojmu, ustavičně roste skutečný pocit převahy. – Toto nepopiratelné štěstí vznešené kultury, které se buduje na pocitu převahy, začíná teď vystupovat na ještě vyšší stupeň, protože od nynějška, díky všem svobodným duchům, je všem urozeným a šlechticky vychovaným dovoleno vstoupit do řádu poznání a přijmout tam duchovní svěcení, neplatí už jejich zatracování, naučí-li se vyšším rytířským službám než dosud a vzhlédnou-li k ideálu vítězné moudrosti, jaký si nesměl ještě žádný věk vytyčit s tak dobrým svědomím jako věk, který se právě chystá přijít. Nakonec: čím se má dále zabývat šlechta, když je den ode dne zřejmější, že je neslušné zabývat se politikou? --

Nad moudrými verši starověkého mudrce a prozíravými slovy geniálního filosofa je nanejvýš zapotřebí se zamyslet, kdo nám dnes vládne, co je to za viditelné vládce nad námi, kteří nám kážou demokracii jako nejlepší způsob vlády, jakého se lidstvo mohlo dočkat? Při pohledu na současné vykonavatele moci je naprosto průkazné, že tyto politické figurky dosazené voličskými hlasy v západním systému parlamentní demokracie žádnou moc nemají. Lépe řečeno, disponují sice mocenskými nástroji, ale vědomí moci jim chybí. Proto se tak hašteří a vzájemně napadají, proto spolu bojují o každé lejno volebních preferencí, proto zpytují nálady davu volebními průzkumy a snaží se ho udržovat v nevědomosti – oni nevládnou, nýbrž bojují o své posty jako stařeny o místo ve frontě. Zde se prokazuje jejich bezbřehá nekompetentnost, jalovost udělené legitimity, jejich plebejská podřadnost a duchovní nouze bez ohledu na propůjčené odznaky vládců.

Ve vládě liberálně demokratického státu a v jeho parlamentech to vypadá jako v moderní rodině. Kohouti a slepice soupeří v jednom výběhu o potvrzení důležitosti sebe i váhy svých slov. Vnitřní tahanice o to, kdo bude vařit a kdo vynese smetí. Nemají ani pomyšlení na vlastní smysl jejich vládnutí, komu vládnou a kam to se svojí vládou chtějí vlastně dotáhnout. Tak jako rovnoprávný svazek muže a ženy postrádá hlavu rodiny, tak moderní liberální stát postrádá politického suveréna, který by dal svému lidu spravedlivý řád v nerovnosti, postrádá odpovědné vládce, jimž by ležel na srdci osud národa, jeho budoucnost a směřování. Nedivme se, že se naši politici tak ohánějí demokracií a neviditelnou rukou trhu. Podle demokratické ústavy je přece veškerá moc v rukou lidu. Podle současných ekonomických teorií je liberální trh sám od sebe vševědoucí.

Jakápak tedy odpovědnost za vládnutí? K čemu ideje a pořádající politický výkon? Jediné, co je může ohrozit, je duchovní zrání, spolčování ve jménu kolektivní nezávislosti, soběstačnosti, ideové jednoty, národní identity a etnických preferencí, děsí je vůle ke skutečné svobodě lidí volajících po společné držbě rodné půdy a země, po organickém soužití pod vedením starostlivých vládců, kteří se nehrbí před buržoazním kapitálem.

Politik v parlamentu liberálně demokratického státu je vládce bez moci, nepatří ani k oněm nejmenším vládcům, které nemají lidé rádi. Skutečná moc je skrytá ve stínu, anonymní, zahalená mámivým třpytem peněz. Politik je loutka v rukách finančních magnátů a oligarchů, kteří sní o světovládě a vytvoření vlastní nadřazené rasy. Tito politici nemají vlastnosti ani schopnosti aristokratů, jsou jednou ustrašenými, jindy arogantními plebejci, pouze spravují dříve vytvořený systém a s nastraženýma ušima, odkud na ně číhá nebezpečí, co si mohou dovolit říci a co ne, zpoceně a bez dechu napadají každý výrok, jímž by mohli být obviněni ze svévole. Tak bez idejí a odhodlání dobře vládnout plní instrukce mocných našeptávačů, nebo jednoduše kopírují své politické vzory. Jedinou starostí, a zároveň noční můrou, je jim možnost změny, aktivní odpor vzešlý z vědění, organizace sdružující významné skupiny lidí se společnou ideou a vůlí k moci. Vědomí moci těch, kdo měli zůstat bezmocnými – to politiky nejvíc zneklidňuje. Politická korektnost je jim ideologickým zátiším i záštitou.

Západní politik mechanicky spravuje státní okrsek podle liberálně demokratické šablony – žádné ideje se od něho neočekávají ani nevyžadují. A proč taky? Duch současné politické korektnosti nesnese převahu žádné ideologie, nic nesmí být vpravdě politické, nic nesmí mít myšlenku kvalitativní obrody, každý významný myšlenkový posun k novým hodnotám a ke změně mocenských poměrů musí být démonizován a jeho nositel označen jako nepřítel demokracie a svobody.

Od dob římských císařů měla moc v Evropě apollinský rozměr vyššího poslání a nové kultury. Ne jako v muslimském světě, kde si moc s sebou nese právo vládnout nad životem a smrtí. Je těžké dnes pochopit, nakolik se zušlechťující úloha moci v západní kultuře vytratila z mysli lidí, jak mohla propadnout bezduché vládě technokratů a bezohledné plutokracie.

Řečeno slovy Guillauma Faye: Suverenita, stejně jako funkce jí vykonávající, nemůže prostě pocházet z demokratického řízení: aby mohla zajistit kontinuitu národa, musí mít v sobě cosi posvátného. Suverénní funkce přejímá monopol politična ve funkci „velké politiky“. Obci a hospodářství přitom ukládá obecný rámec jednání, vodítko, aniž by je šikanovala nebo jim upírala odpovědnost. Státní moc, která vykonává suverenitu, musí nést odpovědnost za společenské uspořádání a občanskou disciplínu, individuální i skupinové svobody tím zůstávají zachovány. Bez právního řádu, který odpovídá zákonům života, neexistují žádné svobody. Proto neexistují svobody bez autority. Svoboda se dnes rovná tomu, co se dříve nazývalo otroctvím, protože je zaměňována s principem chtění, který vede k zotročení.

Nejtěžší krizí západní civilizace je její krize moci. Od ní se odvíjí krize hodnot. Teprve na posledním stupni důležitosti se nachází krize ekonomická. Ubohý národ bez ušlechtilé elity – nemá mu kdo vládnout. Nahoře ani dole. Ubohý lid, jemuž feministické egalitářství živé z liberální bezmoci sebralo otce. Co platí pro stát, platí i pro rodinu. Dobrý a laskavý otec rodiny si musí být vědom své moci. A jeho žena? Nejlepší odpovědí je opět citát čínského mudrce z knihy Taoismu:

Ženský element vítězí nad mužským svým klidem, který mu dává poloha dole.

Lao-C’