Utajený význam českých dějin

Pokud bychom chtěli nahlédnout dějiny českých zemí optikou filosofie dějin, mohli bychom říci, že dějiny Čechů jsou dějinami odporu proti duchovnímu i fyzickému zotročování člověka člověkem. Tak se jeví alespoň posledních tisíc let historie českého národa, která je podložena faktickými historickými prameny. Jedná se o velmi krátké období křesťanské éry, přičemž ani hodnověrnost dostupných podkladů není vždy zřejmá.

Dějiny Čechů jsou nesrovnatelně delší. Nikdo snad dnes nevěří tomu, že Češi na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu vystoupili z pralesa jako zaostalí divoši, jimž teprve křesťanské misie dodaly kulturní úroveň. Rovněž pohled moderních historiků na předkřesťanské období je poněkud zavádějící. Ve skutečnosti nejsme žádní Keltové ani Avaři, nýbrž Slované, a dějiny praslovanů jsou mnohem starší, než historická éra Řeků či Římanů.

Védské kořeny

Doklady o našich předcích z dřevních dob buď podlehly zkáze při požárech středověkých knihoven, nebo se vynořují z dlouho utajovaných fragmentů genealogie slovanských rodů. Pojem dřevní doby navíc napovídá, že naši předci stavěli své příbytky i svatostánky ze dřeva, kterého v našich krajích byl nadbytek. Proto se lze jen těžko odvolávat na fakt, že po egyptské kultuře nám zůstaly kamenné monumenty, kdežto po Slovanech nic. Nicméně vzácné megalitické stavby či pyramidy v dálné Rusi nám napovídají, že naši předkové disponovali stejně vysokou úrovní vědění a znalostí minimálně na úrovni egyptských kněží z časů 3000 let před naším letopočtem.

Pohanská minulost Čechů je spojena s kulturou slovanských rodů, které obývaly severní Asii, střední, severní a v podstatné míře i západní Evropu. Naše rody naproti Helénům nikdy neuznávaly otroctví ani nerozlišovaly člověka na nižší a vyšší druh. České země nikdy nebyly pod vládou římské moci. Rody Slovanů ve starověku nepodléhaly královské samovládě ani žádné jiné absolutistické diktatuře. Jejich vnitřní uspořádání respektovalo svobodu, důstojnost a spravedlivé umístění každého člověka v rodové pospolitosti. Každý rod vnímal své působiště jako državu, v níž základní existenční zdroje byly společné. Tyto přirozené poměry máme uchovány v jazyce. Například pojem občan je odvozen z pojmu občina. Občina pochází z ruského „obščij“, tedy společný.

Vnitřní organizace rodu sestávala ze tří základních kast: Duchovní, strážci, rolníci a řemeslníci. Nejvyšší kasta duchovních, kteří se nazývali volchvové, žreci či šamani, disponovala vyššími schopnostmi ducha a vnímání informací přesahujících dimenzi zjevného světa. Každý její člen procházel několika stupni zasvěcení a postupně se seznamoval s fascinující kosmologií světa i přirozeností člověka. Významy jako „sedmé nebe“, vtělení duše, člověk (z ruského čelo-věk označující bytost řízenou nejvyšší čakrou v oblasti čela), lida, nelida, žit, nežit, odkazují k vysoké úrovni ducha a poznání našich předků, kteří rozdělovali vesmír na tři základní světy: Svět JAVI (zjevný čtyřrozměrný svět naší Midgard-Země), svět NAVI (svět astrálních bytostí rozdělený na temnou a světlou stranu – angelů a arlegů) a svět PRAVI (hierarchie sedmi vyšších světů, z nichž pocházejí bohové, zakladatelé rodů, a kam se navrací naše duše cestou zlaté stezky duchovního růstu. Odtud také přísloví „dostat se do sedmého nebe“).

Bojovníci z kasty strážců oplývali zdatností, bojovým uměním a vysokými morálními zásadami. Z jejich řad byl nejčastěji zvolen nejváženějšími muži rodu vůdce rodu, který se nazýval kníže. Funkční období slovanských knížat bylo omezeno na 7 let. Nejschopnější a přirozená autorita rodu však mohla být dosazena na knížecí stolec vícekrát za sebou. Každý příslušník rodu měl právo na spravedlivý podíl z výnosů državy, na bezpečí své rodiny a na nerušený osobní růst. Za to měl morální povinnost podílet se vlastními silami a pracovat pro blaho celého rodu. Duchovní mistři poskytovali všem členům společenství nezištnou pomoc moudrou radou, duchovní oporou, léčitelstvím i výchovou dorostu. Svými schopnostmi nazírat založení a mentální výbavu dospívajícího dítěte dokázali každému mladému člověku předurčit optimální směr jeho uplatnění a zařazení v organizaci celého rodu.

Nezlomnost českého národa

Z uvedeného vyplývá, že ryzí příslušníci českého národa jsou ve svém historickém i genetickém předurčení neschopni smířit se s jakoukoliv formou despocie, tyranie, zotročování či jiného ponižování ať v duchovní či fyzické rovině. Český národ nikdy zcela nepřijal královskou moc a dědičný princip monarchie, byť se jednalo o vlastní šlechtu. Vždy existovaly nižší stavy, které bojovaly za vlastní svobodu a nezávislost. V české povaze je zakotvena potřeba odpovídat se vlastnímu svědomí danému transcendentním založením ve vyšším principu života. A v dávné minulosti nešlo o křesťanský princip jediného Boha, nýbrž o celou plejádu bohů, k nimž se Slované stavěli jako synové ke svým otcům. Díky tomu se v českých zemích tříbily i všechny ideje křesťanské éry do tvaru, jímž se měl nastolit smír mezi dogmaty katolické církve a lidskou přirozeností.

Vzpomeňme v této souvislosti slavnou husitskou revoluci, jejíž vůdčí ideje předznamenaly budoucí církevní reformaci a vznik protestantství. Právě v husitských válkách se naplno rozhořela nezlomnost českého národa, v němž tendence všech stavů k svébytnosti a samostatnému rozhodování přiměly i dnes slavené panovníky k tomu, aby svoji absolutistickou moc podpořili církevní autoritou ze samotného Vatikánu a posvěcením stran římské hegemonie „oltáře a meče“. To se týkalo Karla IV stejně jako Přemysla Otakara II. Nakonec prvního panovníka, za něhož se česká knížectví proměnila na království, musela posvětit a mocí podpořit katolická církev ediktem zvaným Zlatá bula sicilská (Přemysl Otakar I).

O husitském hnutí napsal český obrozenec z habsburského jha František Palacký toto:

„Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili..."

Husitská revoluce je nepřehlédnutelným fenoménem nejenom českých, ale i evropských dějin pozdního středověku. Novodobá historiografie zdůrazňuje na husitství vznik české reformace, jejíž základy položil Mistr Jan Hus. Byla reformací před reformacemi, jak dokládají přední medievalisté, a tímto vkladem českého národa do evropského duchovního dědictví se můžeme směle poměřovat i s takovými národy, jakými jsou anglický nebo francouzský. Husitství lze opomíjet, ignorovat, dokonce ho znevažovat, ale nelze ho z našich dějin vymazat.

Českými zeměmi procházela všechna duchovní hnutí Evropy, reformace, renesance, humanismus, osvícenství, buržoazní i proletářská revoluce. V naší české kotlině se tyto ideje přetavovaly do humanisticky zjemnělých, někdy i úsměvných poloh prostého člověka. Český národ tak nakonec pozvedl hlavu z každé cílené genocidy jeho svobodných a duchovně ušlechtilých stavů (a je lhostejné, zda se jednalo o popravy českých pánů po Bílé hoře, vyhoštění pohanských kacířů a čarodějů či emigraci pod tlakem svědomí), povstal z každého marasmu způsobeného nadvládou cizáků, jež nakonec nemilosrdně vyhnal. Vzchopil se tak vždy k novému obrození, jímž si dodnes Češi zachovali nejvyšší etnickou čistotu ze všech národů Evropy a skrytý potenciál národní revolty. Na tom se dá stavět mnohé. Český národ si tak z dějinného pohledu zaslouží nezištné, schopné a morálně vyspělé vůdce, kteří mu budou vládnout v duchu pravdy, spravedlnosti, svobody a lidské důstojnosti.

Nenechme se zmást poslední érou mocenských i duchovních zrádců českého národa, kteří dělali vše pro to, aby z nás učinili vykořeněné, zbabělé, malé, řevnivé a nedůstojné etnikum pokořené nadvládou silnějších sousedů.