Cesta z města

Uff, stihly jsme vlak i s desetiminutovou rezervou. Vagon je poloprázdný a tak si vybereme volné dvojsedadlo a usadíme se s mou čtyřletou dcerou Adélkou vedle sebe. Jsem výsostně spokojená, frčíme domů z nákupu, máme vše koupeno, krásné místo k sezení, dobrou náladu a sušenky.... jednu polomáčenku vetknu Aduš do pravé ručičky a vlhčený kapesníček do levé. Pusnu jí na čelo se slovy:“ Utři si pak packy od čokolády, maminka si chce po cestě číst a nebude mít na to kdy.“ Od té doby, co ji vedu k samostatnosti mám kopec volného času.
Vlak se trochu začíná plnit. Doufám, že si k nám přisedne nějaký mladý, krásný, nadějný muž, abych se mohla kapku zasnít. Nemylte se, jsem počestná, vdaná, věrná manželka, ale trocha fantazie, ještě nikomu neublížila, že? Mé přání ale nebude vyslyšeno, naproti nám si právě kecnul na sedadlo ten největší pupkáč, jakého jsem v posledním kvartále viděla, je jasné, že vedle něj se už žádný muž snů nevejde a vlastně se musíme uskromnit i my naproti. Vzdychnu a skrčím nohy pod sedadlo. Adélka mě zatahá za rukáv a s plnou pusou se ptá:“Mami, pán čeká miminko?“ Aha, je jasné kolik uhodilo, zrudnu jako rajče a šeptám:“Ne miláčku, to určitě ne.“ „ Už vím, takže je prostě tlustej, viď?“ Vrhnu na břicháče omluvný a na Aduš výchovný pohled, bohužel jsem si to špatně načasovala a zkusila obojí najednou, takže se místo toho zatvářím jako by mi někdo řekl, že k večeři je koprovka. Cítím, jak mi nervozně zacuká oko, ach jo, stává se ze mě neurotička. (V duchu slyším svou matku, jak mi domlouvá, abych na ty tiky brala vitamín B)
Raději vytáhnu z kabelky knížku. Schovám se za ní a čekám než odezní trapný moment. Zabořím nos do knížky, ale co to je? Krásná nová kniha a smrdí jako hokejová šatna, no fuj. A to mi naše knihovnice říkala, že je to naprostá novinka a měl ji zatím přede mnou půjčenou jen jeden pán. Co s ní, pro pána krále dělal? Neee, určitě si ji bral na záchod.... Představím si hned toho pupkáče odnaproti, jak trůní na míse, knížku položenou na chlupatých stehnech a tlačí. Bože můj. Mělo by se zavést pravidlo: zákaz čtení literatury z knihovny na záchodě. Je to nechutné a nezodpovědné, nemůžete přece cizí knížku odnést na WC a vystavovat ji tam „povětrnostním vlivům“, to je pěkně odpudivé. Brr, radši strčím knihu zpět do kabelky a bleskově na ni cáknu trochu deodorantu. No nic, budeme koukat z okna a jedééém.
Adélka mě zase tahá za rukáv a při té příležitosti mi otiskne čokoládovou ťapku na na předloktí. „Adí, na co máš ten kapesníček? Na utření rukou, víš?“
„Mami, já chci taky naušnici do bradičky....“ Nejspíš mám místo zorniček dva zmatené otazníky, protože náš starý známý tlouštík se na mě spiklenecky usměje, mrkne a kývne hlavou směrem přes uličku. Tam sedí drobná postavička s obří patkou přes oko, vlastně přes obě oči, na hlavě kostkovanou kšiltovku a skutečně má náušnici nejen v bradě, ale také obočí, nose a rtu. Kouká do země a tváří se velmi zoufale. Kdybych musela nosit takové proužkované černobílé podkolenky, taky bych asi byla smutná. A hlavně budu smutná, jestli mi taky jednou z dcery vyroste podobné emo stvoření.
Zaslechnu, jak se průvodčí zastaví s nějakým anglicky hovořícím párem, zaregistruju, že se ptají, kdy bude zastávka Libčice . Průvodčí je bodrý chlapík kolem padesátky s lesknoucí se pleškou. Chvíli si mumlá a přemýšlí, pak mávne rukou a řekne: „Devět zastávek“. Cizinec se lehce zmateně, leč zdvořile usměje: „Pardon, once more, please?“ Průvodčí se rozkročí, nakloní se blíže turistovi a zplna hrdla zavolá: „ Je to devět zastávek. Rozumíš? Deeeeeeee – věěěět.“ Co mu chybí ve znalostech angličtiny, to dohání hlasitostí, pomyslím si a dobře se bavím, stejně jako zbytek vagonu. Určitě je alespoň tucet anglicky hovořících mezi cestujícími, ale nikdo se nezapojí a nezkazí legraci. Nakonec průvodčího osvítí spásná myšlenka, zvedne obě ruce, jeden z malíčků pokrčí a zamává cizincovi před očima.“ Deeeevět, kapišto?“ Turisti nadšeně kývají nasrozuměnou a zábava tím končí.
„Ty jsi ale hezká princezna.“ pronese najednou pupkatý pán a laškovně mrkne očkem směrem ke mě.Doufám, že princeznou myslí Adélku, přesto, že mrknul na mě, což mě trochu znejistí. Ajaj, zřejmě si nás oblíbil a hodlá konverzovat...

„Mami, pánovi taky cuká oko.....Kupte si na to vytlemín, říká naše babička“ rozvykládá se Adél.
„Vitamín, Aduško,“ opravím ji automaticky „Koukej už budeme vystupovat, vezmi si batůžek a jdeme.“
„Už budeme brzy doma?“ ptá se dcerka, zatímco se prodíráme zástupem v uličce směrem ke dveřím vagonu. Neodpovím, dělá mi trochu potíže mluvení, musím totiž zadržovat dech, abych nemusela vdechovat odér ze zdvihnutých podpaží a proklínám svých necelých 160cm, které mají na svědomí to, že můj nos je přesně ve výši potních žláz průměrně vysokých jedinců.
Huráááá, vyskočíme ven na nástupiště a konečně můžu odpovědět: „Ano, už jsme doma a zase dlouho vláčkem nepojedeme.“
Adélka se na mě zadívá svýma kulatým nevinnýma očima a řekne:“Ale mami, zítra přece jedeme do Zoo....“