Studování

„Hej! Ty co jsi mě koupil, pojď, bez ostychu, budeme se kamarádit.“ Volají na mě mile skripta z rohu místnosti. Možná, že kdyby se tvářila ještě mileji, měla bych pocit, že jsou cukrová vata. Opatrně našlapuji. Zlehka dělám první krůček směrem k hromadě čehosi, co leží na stole. Těžce oddechuji a přeji si, aby to, co slibují bylo pravdou. Další krok blíže. Jsme od sebe dobré dva metry a obě cítíme, že zachvíli to přijde. Učebnice se pomalu připravuje k otevření, já se snažím zakrýt strach a přemuvit nohy, aby místo kroků opatrných a nejistých udělaly jeden velký odvážný. Marně. Nohy neposlouchají. Ta osobnost ve mně, o které si jednou za čas řeknu, že je silná stagnuje. Vyplašeně hledám v místnosti cokoli, co bych mohla položit mezi nás. Nic tu není. Dělí nás pouze židle a prázdno. „Usedni na ni, uvolni se a pojď si počíst.“ Kniha opět přemlouvá. Seberu všechny zbytky sil a rozhodnu se udělat vstřícný krok. Pohladím ji po deskách, opatrně, jemně, něžně jako bych chtěla knihu poprosit o vstřícný přístup, nebo ji jen tak uklimbat a přivést ke spánku. „ Otevři mně, prosím, otevři!“ Přemlouvá a vybízí kniha. „Když tě otevřu, čeká nás spolu hodně stráveného času. Hromada práce. Moje otrávené pohledy. Ty mě budeš mě pozorovat a říkat si, jakto, že to sakra ta holka nechápe.“ Vysvětluji knize. Přes všechnu vynaloženou snahu Kniha pořád nespí a prosí. Z hluboka se nadechuji a knihu otvírám. Ve vteřině, kdy přejedu očima řádky kniha ukazuje zákeřnost. Tolik informací, tolik nových věcí. Už není tak milá, cení papírové zuby a vrčí. Z vazby kapou sliny, shledávám jistou podobnost se psem Baskervillským. Kouše, ta Kniha kouše! Odhazuji jí do kouta, klepající se strachy. „Proč si mi lhala? Proč?“ Táži se po chvíli, kdy ze mě spadne prvnotní strach. Kniha neodpovídá, leží v místech, kam byla odhozena. Bezeslova mně pozoruje. Víme, že nás čeká společná noc plná vrčení a kousání. Budu oběvovat nové věci, které jsou pro tebe tak moc známe, že si budeš klepat na čelo, Kniho!
A pak, až se noc přelomí v brzo ráno, tak si k sobě najdeme trošku bližší cestu. Já kousek tebe poznám. Budu doufat v to, že ten kousek mi pomůže k tomu, abychom po každém opětovném otevření nemuseli na „knihologickou kliniku“ s kousanci a tržnými ranami, které jsou na šití. Tebe položím na polici. Budu vědět, že zase tak zlá nejsi. Láskyplně tě uchopím za hřbet, naposledy nahlédnu dovnitř, jé už nevrčíš! Vrátím tě k ostatním chytrým Knihám a tam tě nechám zapadat prachem. Jemným prachem, který z tebe jednou opět setřu, až k sobě budem hledat znovu cestu, poznávat to, co bude zapomenuto a hledat další nové.

A tohle je ten pocit, kdy víš, že zkouška, která je naplánována měsíc dopředu, je zítra ráno a ty nic neumíš..!