Autoškola? Nepropadejte panice

Jednoho dne se mi do ruky dostala kniha Stopařův průvodce galaxií (ale byl to druhý díl, což mi nevadilo). A o několik dní později jsem si zase sedla do vraho-jízdního prostředku ve vraho-jízdní škole. Stála jsem na dvorečku, čekala na instruktora, nervózní a vědoma si toho, že po mě zase bude hulákat. V tom mi v hlavě zazněla ta krásná slova – NEPROPADEJTE PANICE! Uklidnilo mě to. Je to přece jenom autoškola a ne odpal planety vogonskou armádou.
Omyl. Mě pustit za volant, je jako strčit mi do ruky zbraň hromadného ničení. Takže obyvatelům nejmenovaného města může být jedno, jestli jedu já se svým plechovým kamarádem nebo do nich šijou mimozemšťani.
Instruktor je na mě strašně hodný (ještě mě nezabil) a snaží se mě psychicky podpořit (řve víc a víc, pro mou motivaci). Někdy mi pomáhá i fyzicky (strhává volant a dupe na brzdu).
Když předjíždíme cyklistu, hodí se to samozřejmě v místě kde je plná čára a přechod.
Je naprosto normální, že člověk na světelné křižovatce nemůže najít svůj semafor.
Svítí-li zelená, jedeme pomalu, kdyby náhodou padla červená. Padne-li červená, rychle ujedeme pryč.
Jestli všechny auta brzdí, šlápneme na plyn ještě víc, je možné, že se auto vznese a všechny přeskočíme (vyhneme se dlouhému čekání v koloně).
Na hlavní dáváme zásadně přednost těm, co stojí před značkou ,,dej přednost v jízdě“.
Rozjíždíme se na dvojku, někdy i na trojku. Na jedničku pouze bez plynu.
Značku, kde je zakroužkované číslo 30 neúmyslně přehlédneme.
Přechody slouží ke hře s chodci Schválně, jestli to stihne.
Vjíždíme-li do kruhového objezdu, blikáme, aby každý, viděl, že tam jedeme.
To, že se nevyhneme kanálu nebo díře nevadí, cožpak víme, kde máme kola?
Je naprosto normální, že na nás auta troubí, protože na střeše každého autoškolového auta není nápis AUTOŠKOLA, ale KDO NA MĚ NEZATROUBÍ, JE BLB.

Ten, kdo mi dá řidičák je terorista.