Tobogán

Poslední dny se vyčasilo natolik, že jsem se rozhodl využít víkendu k letošní první návštěvě koupaliště. Po narychlo zhltnutém obědu jsem si sbalil plavky, osušku, něco na čtení a čekal, až zazvoní kamarád. Netrvalo dlouho a mohli jsme „frčet“. Parkoviště zívalo prázdnotou, ale cedule hlásila „otevřeno“. Možná i proto paní v pokladně vykukovala z budky, jako kdyby přijela čínská delegace na kolečkových bruslích.

Deku jsem si rozprostřel kousek od stromu hezky do stínu. Téměř bezmračná obloha slibovala pěkný den. Ačkoliv bylo horko, prosmýkl jsem se sprchou jako had, takže jsem napůl zmáčený ještě chvíli přemítal, zda přeci jen ještě nepobýt chvíli na osušce. Má vrozená nerozhodnost velela zůstat stát, ale když jsem viděl ve vodě i několik důchodců, slezl jsem po schůdcích asi po pás a nebýt toho, že kdosi za mnou se chystal do bazénu, nevím, jak by to celé dopadlo. Nutno říci, že jsem ve vodě pobyl rekordních pět minut. Pak už následoval tradiční rituál zajít si na jedno dobře chlazené pivo, které zmizelo poměrně rychle. I když by se sneslo ještě další, dostal kamarád nápad využít místní tobogán. Nebyl jsem proti, a tak po zakoupení dvou jízd jsme napochodovali pod schůdky a četli: „Vstup na vlastní nebezpečí.“ Ještě jsme se nezapomněli zeptat pána, co vybíral žetony, jak to jede nejrychleji. Důkladně nám poradil a já to zřejmě vzal až moc doslova. Ďábelsky jsem se odrazil a pomalu nabíral tempo. Při vyústění bylo několik prudších zatáček a začalo to pěkně házet ze strany na stranu, až jsem se divil, že jsem nevylítl ven. Určitě jsem se při zběsilé jízdě přetočil a asi i břinknul hlavou o stěnu. Do vody jsem totiž nevplul nohama napřed, ale jaksi… všelijak. Chvíli jsem stál v bazénu a divil se, odkud se bere ta krev, když lokty mám jen trochu spálený. Až když jsem si promnul oči a přijel kamarád, kterého tobogán vyplivl podobně jako mě, zjistil jsem, že mám asi natržený obočí. Alespoň už vím, proč se říká „krve jako z vola“. Rána byla mírně rozšklebená, tak jsme si sbalili saky paky a jeli na pohotovost. V zrcátku u auta jsem se ještě zkontroloval a přemýšlel, kolik to bude stehů. V čekárně skoro nikdo nebyl. Za chvíli vylezla sestra a začala něco klábosit slovenštinou, načež jsem jí ukázal obočí a zeptal se, jestli je to na šití. Přikývla a poslala mě do.. na konec chodby ke čtvrtým dveřím odkud zrovna vycházela sestřička. I té jsem se pochlubil. Za odměnu mě hned pozvala dovnitř. Řekla, ať si lehnu a zavřu oči. Když jsem na okamžik oči otevřel, viděl jsem, jak připravuje koňskou dávku do injekce pro umrtvení. Radši jsem tedy oči zavřel a čekal. Druhá sestra mě potřela spánek něčím, co mi připomínalo toluen. Zatímco jsem byl „umrtven“, sestry se normálně bavily, co budou dělat večer a holdovaly dobré náladě. Pak vrazila do dveří ještě třetí a začala vyprávět, jak se nudí a že se jde na návštěvu podívat.

Během celé doby šití jsem téměř nic necítil a nejvíc mě vyděsila asi ta injekce a následné vyúčtování poplatku, ze kterého si už předem dělal srandu kamarád. Ještě než jsem odešel, zdůraznila sestra, že mám v případě komplikací (změn, závratí) přijít na kontrolu. Druhý den ráno jsem opravdu na chvíli váhal, zda nezajít znovu na pohotovost. Ze zrcadla na mě civěl někdo, kdo vypadá jako po dvanáctém kole v boxu s Muhamedem Alim. Možná bych měl využít situace a dát si přihlášku do filmu Návrat oživlých mrtvol, než to celé zase splaskne.