Jak jsem byla v PRDELI...

Nacházím se ne zrovna ve šťastném období. Začíná zkouškové, ačkoliv prokrastinace plně ovládá mé dny, náladu mám stále pod bodem mrazu a můj milostný život jako by se odrážel v odporném počasí, které panuje posledních pár dní. Už nějakou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak do svého těla nacupovat pár endorfinů. Nakonec jsem se vydala na nákupy. Kupodivu mi i tahle aktivita přinesla zklamání. Kolikrát se mi státá, že mám v peněžence jen vítr a ve výlohách potkávám věci, které prostě musím mít. Tentokrát to bylo naopak. Peněženku jsem měla naditou zlatými cihlami a výlohy téměř zely prázdnotou. Zklamaně jsem pokrčila rameny a rozhodla se pořídit si alespoň nějaký parfém. Poslední dny se mi totiž zdálo, že okolí svou náladou odpuzuji a tak mě napadlo, že bych odér chmurných myšlenek mohla zamaskovat nějakou příjemnou vůní. Vkročila jsem do obchodu a začala vybírat. Jela jsem zleva doprava, jeden tester za druhým a pořád nic. Žádná láska na první pohled, žádná vůně, která by vykřikovala: „Ano, jsem svěží polobohyně, která je těžce nad věcí a zatraceně sexy.“
Přesunula jsem se tedy do oddělení deodorantů, čapla jeden v akci a vydala se k pokladně.
„Máte slevovou kartičku?“ optala se mě prodavačka. Zakroutila jsem hlavou a na otázku jestli bych ji chtěla, jsem kývla. Nikdy nevíte, kdy by se mohla hodit. Používám je jako záložku, jako vějíř…
Její kolegyně si mě vzala stranou. Odvedla mě k takové obrazovce na zdi. Vyděsila jsem se, technika mi odjakživa dělá problémy a představa, že bych s tou věcí musela pracovat sama, mě značně vyděsila.
„Tak mi řekněte vaše jméno…“začala se mnou paní komunikovat a mě se ulevilo. Přeci jen na tu věc nebudu muset sáhnout. Poslušně jsem diktovala své jméno, příjmení, datum narození a další informace. Ona je rychlými prsty ťukala údaje na dotykovou obrazovku a já jí je přes rameno kontrolovala.
„A jaké je vaše bydliště?“ Moje bydliště je tabu. Kdykoliv někde vyřknu jeho název, způsobí nemožné faux pas.
„Brdo.“ prohlásila jsem s důrazem na „D“. Nebylo by to totiž poprvé, kdy by název mé rodné vsi někdo zaměnil za krásné moravské město na čtyři.
Prodavačka se na mě přes rameno nedůvěřivě podívala. Čekala jsem otázku typu: Brno? Mohla byste to zopakovat, prosím? Cože jste to říkala? Můžete to hláskovat?
Bylo ticho po pěšině. Otočila se zpět čelem k obrazovce a začala vyťukávat. P…R…D…E…L.
Nevěřícně jsem zírala a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi necukaly koutky. Prodavačka se na mě znovu otočila, s rudými otazníky v očích se mě optala: Slyšela jsem správně?
V tu chvíli jsem nevydržela vnitřní nápor vzduchu a netaktně vyprskla smíchy. Dámě u obrazovky vše došlo a její smích následoval hned v zápětí. Několikrát se mi omluvila a dostala jsem kartáč na vlasy zdarma.
Co z toho vyplývá? Můj tatínek má vždycky pravdu, když mi klade na srdce: Když něco nevíš, tak se ptej. Hloupý není ten, kdo něco neví. Hloupý je dcero ten, kdo se neumí zeptat!
A co ještě z toho vyplývá? Když máte období nanic, nepomůže ani víc endorfinů ani vůně na maskování chmurů.
Když jste v PRDELI, jste prostě v prdeli! ;o)