Senior

Den seniora

Ráno

Venku začíná dopravní hluk. Jako první přijíždějí úklidoví „Rumpoldi“, dělají děsný randál. Nakládají odpadky, dnes mně opět dali košem.
Procitám úplně. S potěšením konstatuji, že z jednotlivých údů nejlépe v noci obstála pravá noha. Právě té dávám při sesunutí s postele přednost, je přece ženského rodu. Pokud se mně to na první pokus nepodaří, opakuji vstávání do té doby, až vybraná noha stane na podlaze coby první. Pověra je pověra!
Vytahuji žaluzie a alespoň obrazně se posmívám studentům, kteří jdou kolem do gymnázia, vypadají i na dálku poměrně dost vzdělaně. Tradičně poslední jde Filip Res ze 4.B. Nechápu, jak může ten 1km za 2 minuty do začátku vyučování stihnout…
Nastavím teplotu na pokojovém termostatu o něco vyšší než je venku a již mířím do kuchyně. Přemýšlím, co si udělám na snídani, nakonec se rozhodnu pro to, co si dělám každý den – kávu, a pak to, co najdu kolem ní.
Zapnu počítač a s nechutí konstatuji už celého půl roku, že mně zase žádná maturantka nepíše. Nechápu ale proč?Copak si nevzpomínají na moje mládí?
Holím se, sleduji mezitím sýkorky na krmítku a kolemjdoucí mateřské školky s mladými učitelkami.
Na posledně jmenované se dívám nejraději. Pak si obléknu to, co najdu ze svršků nejdříve a vyrazím do města. Modlím se, abych nepotkal bývalé kolegy ze školy, protože vždy pak musím řešit dilema, jestli mám přejít do obrany nebo zaútočit. Většinou ale protějšek, znalý mých literárních braků, přejde po spatření mé osoby na druhý chodník a usnadní mně tím řešení situace.
Na rozdíl od žen, v obchodě se nezdržuji příliš dlouho. Nakupuji jen zdravé potraviny, po konzumaci kterých mně dlouho není dobře. Při cestě zpátky samoobsluhou většinou neodolám polomáčeným sušenkám, četl jsem kdesi, že čokoláda je dobrá na potenci.
Centrum města opouštím poměrně rychle, nepatřím totiž k tzv. corso-penzistům, kteří nemaje již slyšení doma, odchytávají kolemjdoucí na ulicích a svěřují jim své prvohorní světa názory.
Po příchodu domů řeším, co dál. Většinou začnu psát nějakou blbinu abych naštval čtenářskou obec, což se mně obyčejně podaří. Příbuzným napíšu, co si o nich myslím a o to víc mě samota tíží.
Pak nastává čas nezaslouženého oběda. Smíchám to, co jsem koupil dohromady a se zájmem sleduji, jak na vařiči vzniká nedefinovatelná hmota pestrých barev. Obsahuje všechny živiny a vitaminy, přesně tak jak jsem to učil studenty. Má jen jednu vadu, nedá se jíst. Přemůžu se, ostatně, co by za ni dali v koncentrácích.
Pak se snažím doma najít nějakou práci. Docela se mně to daří, každou chvíli se hroutí střídavě jedna nebo druhá strana domu.
Odpoledne jdu na zaslouženou procházku periferiemi města. Dost mně vadí, že mě jako první zdraví i ti, co už stářím nemohou ani chodit.
Po návratu domů usednu k televizi, ale zase tam vidím jenom násilí nebo mládí. Obojí mě znechucuje, protože nejsem už ani jednoho schopen.
Zamýšlím se nad svými perspektivami. Na tento to úkon už potřebuji jenom zlomek času.
Stmívá se! Večeře je rutinní záležitostí, od oběda něco zbylo.
Opět spouštím počítač a přemýšlím kterou stránku mám načíst. Zdá se mně, že už mně nic nemůže překvapit.K mému překvapení je tomu tak. Usilovně k večeru přemýšlím, kam se podělo uplynulých několik desítek let. Na kloudné vysvětlení žel nepřicházím. Začínám tedy uvažovat o spánku. Místo Diazepamu beru nějaký večerní seriál. Spolehlivě zabírá. Noc je přerušovaná, orgán, který nemají ženy, zlobí. Mám na mysli ten, co není vidět. Hm, tímto výrokem jsem si moc nepomohl…
Noc končí. Další den začíná. Ježíši.. znovu. Co nadělám!
JaS