Není věšechno zlato, co se třpytí

Nikdy jsem nebyla výrazně hezká. Mé vlasy zásadně nedržely tvar, různě se kroutily a pitvořily.... V očích jsem sice vždycky nějakou tu svůdnou  jiskru měla, bohužel ale hluboko zazděnou za tlustými skly brýlí, bez kterých jsem v rámci prapodivného optického klamu atakovala cizí lidi na ulicích v dojmu, že je léta znám. Jasně že jsem slyšela o čočkách, ale děsila mě představa toho, že si je do toho oka kladu a při představě, že je pak musím nějak vyndat se o mě pokoušely mdloby. Zezačátku  jsem se snažila pod krustou make- upu zakrýt všudypřítomné pihy, ale po pár letech jsem to vzdala. Vlastně... s přibývajícím věkem jsem se tak nějak postupně smířila s tím, že nikdy nebudu taková ta krásná slečna z obálek časopisů. Uvědomila jsem si, že má postava bude tak jako tak připomínat Věstonickou venuši, která frčela v pravěku a dnes už je out. Nad tím vším jsem časem  zkrátka jen pokrčila rameny, ale stejně jsem těm krásným holkám s nohama až do nebe záviděla.

            Pak ale přišel den D a já byla u kamarádky na odpolední kávě. A kamarádka mi vyprávěla, jak u nich doma byla včera party. Nadšeně mi líčila, jak si její bratr přivedl kamarády. Už o něco méně nadšeně však popisovala jejich doprovod, v podobě těch nejhezčích holek z okresu, které by z fleku mohly pobíhat  na jednom molu  s holkami od Victoria´s Secret.  Když skončila tu část, ve které by je všechny nejradši  svázala a nacpala sádlem, zazářily jí oči...

,, No a jedna z nich se nám vysrala před vchod."  důvěrně mi pošeptala a típla cigaretu. Spiklenecky jsme se na sebe usmály a mě hlavou proběhlo, že vážně není všechno zlato, co se třpytí.