Jak jsem si chtěl popovídat s Jiřím Václavkem

Občas se na víkend vytratím z Prahy na rodnou Moravu, ostatně nejsem jediný utečenec s touto rutinou. Nemá cenu jezdit autem, když člověk nemá pražskou značku (nebo garážové stání), proto jezdívám autobusem. Jenže já si navíc nerad rezervuji lístek předem. Nesnáším ten pocit, když víkend najednou skončí časem zakoupné jízdenky.

Právě tak jsem jednou v neděli prošvihl poslední Jančurův slušný autobus v ideálním čase a nezbylo mi, než svěřit přepravu své osoby Českým drahám. Vydal jsem se na brněnské hlavní nádraží s dostatečným předstihem, měl jsem tedy správné množství času na obdivování krás 2. nástupiště v pozdním nedělním odpoledni. V překladu: byla mi strašlivá zima a už jsem chtěl sedět ve vlaku.

Abych si zkrátil dlouhou chvíli a nemyslel na intenzitu nepřízně klimatu, pozoroval jsem, kdo se vydává na cestu se mnou. Jedna vystrašená slečna, úkostlivě svírající svou kabelku, několik zamilovaných párů, které se měly zanedlouho odloučit, a hloučky různě naladěných studentů. Na zkoušku z anatomie bych se asi taky netěšil, na druhou stranu můj cynismus již nedocení radost z chystaného večírku na koleji. Tedy pokud by se neodehrával hned teď na kolejích přímo přede mnou. V tom si však vedle mě někdo stoupl a vyrušil mě v mém přemýšlení.

Možná to děláte taky - jakmile někdo naruší váš (různě velký) osobní prostor, bez rozmyslu se otočíte. Narušitelem ale nebyl žádný student, byť to tak podle sluchátek a sledování obrazovky ne zrovna malého dotykového telefonu zprvu vypadalo. Vedle mě stál Jiří Václavek, jedna z tváří zpravodajství ČT. Možná nechápete, proč z toho dělám takovou vědu, přece jen to není právě Ryan Gosling. Jenže kdyby se vedle mě v Brně na nástupišti číslo 2 postavil Ryan, skočil bych po něm já i všechny studentky okolo s touhou získat aspoň něžné "Can't you leave me alone?"

Ne tak Jiří Václavek, toho jako by si nikdo ani nevšiml. Samozřejmě až na mě, stojícího v úžasu ani ne půl metru od něj. Pochopili jste správně, opravdu si myslím, že Jiří Václavek, redaktor zpravodajství, je sympaťák a svým způsobem slavná osobnost. Co víc, dokonce máme pár společných známých a oba jsme původním vzděláním historici, měl bych tedy relativně legitimní důvod jej oslovit a navíc šanci, že si se mnou bude i povídat.

V tom jsem si ale s hrůzou uvědomil, že jen já jsem dělítkem mezi "Měl jsem fajn cestu." a " Zas mě někdo otravoval, protože si myslel, že člověka z televizní obrazovky má právo oslovit každý." Protože na jeho místě bych já ocenil ničím (a hlavně nikým) nerušenou cestu, překonal jsem svou touhu dozvědět se něco o mém oblíbenci a zůstal stát, jako by se nic nestalo. Možná jsem chtěl taky zcela neskromně popřít pár pouček moderní psychologie a sociologie (a možná jsem je právě tak potvrdil).

Nakonec ho při nástupu do vlaku poznala nějaká slečna a řekla něco jako "V té televizi vypadáte úplně jinak," načež se Jiří Václavek usmál a pronesl nějakou univerzální odpověď. Pamatuji si jen zvuk jeho hlasu - takový se často neslyší a naživo zní mnohem hlouběji a osobitěji než z televize. Uspokojen tím, že jsem jej aspoň slyšel mluvit, učinil jsem moudřejší volbu než on a vydal se nastoupit do některého ze zadních vagónů. Dopředu se totiž vždycky snaží prodrat všichni.