Vidění, tušení a jiné podivnosti :-)

Vidění, tušení . . .

a jiné podivnosti . . . :-)

     Tak jsem měla zase jednou pravdu. Jsem divná. Opravdu ne vždycky mám z toho zjištění radost. Ne, naopak někdy mě fakt mrzí, že jsem tu pravdu zase měla. Bohužel se s tím nedá nic dělat. Uměly to moje babička i moje maminka, takže je jasné, po kom tenhle gen vlastním. O co se jedná? No, jedná se o to, že vidím některé věci, než se stanou, slyším věty, které někdo v budoucnu teprve vysloví a tak. Sama pro sebe jsem si na to vymyslela takový pracovní název. Říkám tomu „vidění za roh“. No, prostě nic zvláštního. Vím, že to sice v dnešní době není zas tolik obvyklé, ale jak říkám, sama jsem si to nevybrala a nic s tím už nenadělám. Prostě s tím žiju. Leckdo je ale přesvědčen o tom, že bych se měla léčit . . .

     Jak říkám, já už jsem se s tím tak nějak srovnala, ale horší je to s mým okolím. Moje okolí je z mých předpovědí a roztodivných předtuch tak trochu na nervy. Fakt se snažím, někdy si něco pomyslím, a mlčím. Mlčím a vydržím to dost dlouhou dobu. Jenže  - nakonec mi to zase nedá a něco plácnu – jen tak něco, nic závažného. Například - dneska bude pršet, nebo tak něco. A okolí, které už zapomnělo, co jsem zač, mrkne na tu krásnou modrozlatou oblohu. Nikde ani mráček ba ani obláček. A jako dobrému vtipu se tomu zasměje. Do večera tu máme liják a povodně, že se nestačíme divit. Tedy já se ani tak nedivím, jak říkám, už jsem si sama na sebe zvykla, ale lidi kolem mne jsou na prášky.

     Nebo zrovna tuhle, říkám nebude hovězí polévka, protože nebudou hovězí kosti. Ale, prosím tě, zajeď do toho supermarketu a kup je tam. Dobrá, když jinak nedáte, zajedu tam, a co myslíte? Prodavačka mi s lítostí oznamuje, že hovězí kosti nejsou, je výpadek. No, i bramboračka je dobrá. Nebo třeba jdu kolem našeho plotu a v plotu je díra. Díra je malá, náš pes je velký. Jen tak mimochodem prohodím, tou dírou nám uteče pes. Manžel na to pobaveně: chacha! Druhý den hledáme psa po celé vesnici. Jindy ráno povídám manželovi, který právě dokončil ohradu pro ovce. To proto aby nám nežraly úrodu na zahrádce. Ty ovce tu ohradu podlezou. Cha, to určitě! Odpoledne vidím ovce, jak se pasou v zahrádce a v jejich tlamičkách mizí moje nádherné jahody!

      Jo, jo a když si vzpomínám, co mi vyprávěla maminka o mé babičce! . . . Babička prý stála u okna a koukala ven. Venku šly ženský. A babička na to: ta, jde tam a tam a bude tam dělat to a to, ta druhá zase jde támhle a s tamtou si bude vykládat o tom, no, a ta třetí, tak ta se za chvíli obrátí a půjde zpátky. A co myslíte, že se stalo? Sotva to dořekla, tak se ta třetí ženská otočila a mazala zpátky. A moje maminka – tak ta zase věděla, co si kdo myslí, jen se mu podívala do očí! A navíc každému viděla – až do žaludku. Samozřejmě, že se nejednalo o to, co kdo měl k večeři, ale prostě poznala dobrého člověka od šmejda.  Ach, tak to je přece vážně užitečný!

      Když tedy teď nad tím znovu přemýšlím, tak se musím přiznat, že si už nějak neumím představit svůj život jiný. Rozumějte, tedy beze všech těch předtuch a vidění. Asi bych to pak už nebyla já! Pardon, jen musím jít otevřít manželovi, ráno si zapomněl klíče. Jestli jsem to věděla? Samozřejmě :-). Takže, kde jsme to byli? Aha, u toho, jestli by nebylo lepší se té „divnosti“ zbavit. Tak jsem se vám tu dneska svěřila, opravdu si myslíte, že by se to dalo vyléčit? Jestli potřebujete nějakou tu chvilku na přemýšlení, klidně i dvě chvilky. Já si zatím skočím do sklepa . Tedy vždycky jsem ho nechávala před domem, ale tuhle ostatní holky říkaly, ať neprovokuju, ať si to koště uklízím do sklepa. A vážně to není žádný problém, když si potřebuju někam zaletět, tak si pro to koště prostě do toho sklepa skočím, no! . . . Tak už jste si tu věc, o které jsme předtím mluvili, promysleli? . . . :-).