Chov rybiček aneb každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán :-)

Chov rybiček

aneb každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán :-)

     Také my jsme ti milující rodiče, co své děti vedou k řádnému životu! S tím bylo možné jen souhlasit. A manžel pokračoval. Takže jsem přemýšlel, aby se ta naše zlatíčka správně vyvíjela, je třeba, aby získala kladný vztah ke zvířátkům. Je to důležité, zdůraznil. Děti tak získají spoustu informací, které se jim v budoucnu budou opravdu hodit. Neměla jsem důvod manželovi nevěřit. Sice jsem trochu zapochybovala o vlivu chovu akvarijních rybiček na jejich další řádný život, ale což. Zkusíme, uvidíme. Podívala jsem se s něhou na naše pětileté miláčky -  Anežku a Otíka – dvojčata.

     Od dědečka děti dostaly akvárium. Tedy základ by byl. Já obstarám rybičky, rozhodl manžel. Měl zkušenosti z dětství, plně jsem ho respektovala.  Ale přihodilo se, že tatínek neměl zrovna čas jít s dětmi ty rybičky koupit. Takže to zbylo na mě :-(.Tak to snad nemůže být nic složitého, co bych nezvládla! Hlavně se zeptej, jestli se ty druhy snáší, připomněl manžel a bylo vidět, že mi důvěřuje.

     Děti se na ten nákup strašně těšily. Myslím, že se to dozvěděla celá školka, že právě dnes je ten slavnostní den, kdy půjdou s maminkou pro rybičky. A tak jsme stáli ve zverimexu mezi spousty akvárií a prohlíželi a prohlíželi. Rybičky byly všechny krásné, ale některé byly dost velké. Ty by se nám do našeho akvária opravdu nevešly, musela jsem krotit hlavně Otíka, kterému se samozřejmě líbily ty největší. Slečna ze zverimexu byla ochotná a zdálo se, že svojí práci rozumí.

     Po delší době jsme s dětmi společně vybrali pět druhů po pěti kusech. Slečna nám je vylovila do pytlíku a navrch přidala pár odborných rad o aklimatizaci rybiček a tak. Jo, a prosím vás, vzpomněla jsem si ve dveřích, a snáší se dobře? Výborně, zavolala na nás prodavačka vesele, a dětem na rozloučenou zamávala.

     Doma jsme naše nové obyvatele opatrně uložili do jejich nového domečku, jak se vyjádřila Anežka a bylo to! Nic složitého to vážně nebylo, vykládala jsem manželovi. Jo, a snáší se?, ujišťoval se, když si večer rybičky se zájmem prohlížel. Hm, takové jsme doma neměli, . . . dumal. Výborně! Jsi skvělá, a dostala jsem pusu. Taky proto sis mě vzal, ne?, připomněla jsem mu hbitě. . . :-).

     Druhý den po školce děti hned běžely k rybičkám. Čekala jsem radostný hlahol, ale místo toho jsem neslyšela nic. Jen ticho. Ticho je vždycky podezřelé. To jednou takhle bylo ticho a pak křik a byla z toho rozseklá Anežčina hlava. Vletěla jsem do pokoje. Děti stály zaraženě u akvária. Co je, co se stalo? Určitě všechny rybky plavou bříšky nahoru! Vona nemá hlavu, ukazovala Anežka prstíkem do akvária.

     Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že jedna rybička opravdu nemá hlavu. Nevzpomínala jsem si, že bychom bývali včera koupili rybičku bez hlavy. Je chcíplá, řekl Otík. Ne, není! bránila nebožačku Anežka. Ona jenom odpočívá. Ty, kdybys neměl hlavu, taky bys byl unavený a musel by sis odpočinout. Až si odpočine, tak zase bude plavat jako ty ostatní, že jo, mami? Anebo jí do rána naroste jiná hlavička, jako žížalám, že jo, mami? A podruhé se na mě podívala ta její očka, ve kterých jsem viděla připravené slzičky.

          Nedala jsem to :-( . . .  I Otík se na mě díval a s nadějí čekal, že tu rybku třeba nějak vzkřísím. No, připustila jsem, to je docela možné.  Víte co, děti, zítra ráno uvidíme, odsunula jsem tu lež na příští den . . . Smutek zmizel,  protože byla ta naděje. Děti pookřály a pozorovaly akvárium až do večerníčka.  V noci jsem se plížila bytem potmě jako ten zloděj, v ruce baterku a cedník. Co tady, probůh,  vyvádíš? vyhrkl překvapeně manžel, když na mě narazil při cestě do kuchyně. Pšt!, jdu lovit, zašeptala jsem. Cože? No, musím vylovit tu bezhlavou rybu. Akce se zdařila! Chuděru jsem hodila do záchodu a spláchla raději dvakrát!

     Jé, vona fakt plave, divily se děti a já s nimi, protože počet kusů v akváriu byl pořád stejný.  Záhada! Časem jsme zjistili, že některé rybky ubývají, ale některé zase přibývají. Nakonec však přece jen zůstal už jen jeden jediný druh, a tak byla vlastně záhada rozluštěna. Zbylý druh byl predátor! Měla bys to jít reklamovat, zlobil se manžel. Myslíš, jako že nám prodavačka tvrdila, že se snášejí a nebyla to tak docela pravda? Jo! Jenomže v obchodě už slečna nebyla a dozvěděla jsem se, že to byla vlastně jenom brigádnice. Aha . . . 

     Tak to nebyla dobrá zpráva. Druhá, a to ta horší, na mě čekala doma. Otík mi oznámil, že dneska ve školce Filípek Janota prohlásil o naší Anežce, že je blbá. Cože ji řekl?, rozčílila jsem se.  No, posmrkávala Anežka, já jsem mu tuhle vyprávěla o té naší bezhlavé rybičce, jak jí ta hlavička zase narostla a on mi dneska řekl, že jeho tatínek řekl, že je to blbost. Voni mají doma deset akvárií a ani jednu bezhlavou rybičku! Manžel otočil oči v sloup! A teď to, holka, máš!

     No, tak děti, ona jí ta hlavička nenarostla, musela jsem s pravdou ven. Snažila se jim vysvětlit, jak to tenkrát ve skutečnosti bylo. Jak mi jich bylo moc a moc líto, když byly smutné a jak jsem jim pak tedy tak trochu lhala. Děti mlčely přesně jak ty ryby v akváriu a já se strašně styděla.

     Večer jsem zaslechla z jejich pokoje šepot. Nemá se to, ale zůstala jsem za dveřmi a slyšela tohle: Maminka asi nikdy nechodila do školky, šeptala Anežka. Proč?, šeptal Otík. Protože by jí tam řekli, že lhát se nemá. Hm, ozval se Otík, ale vona je jinak hodná, i když trochu lže. Ale jo, jinak je hodná, . . . , zašeptala ještě Anežka a pak už bylo ticho. Kdyby nebyla taková tma, bylo by vidět, jak jsem celá červená i za ušima. Ne, už nikdy takové dobré skutky, slíbila jsem si, už nikdy . . . :-).