Vždyť jsem ti to říkal . . .

Vždyť jsem ti to říkal . . .

     Říkal jsem ti to! Tvoje krásné hnědé oči, co mě na tobě vždycky braly nejvíc, se na mě při tom dívaly bez sebemenších výčitek. Jak jsi mi to mohl udělat?, vzlykla jsem. Musela jsem se tě ptát znova a znova na to samý! Po tolika letech! Myslela jsem, že si  d o k o n a l e  rozumíme!  A ty tohle! To je jako bys mi vrazil nůž do zad! Promiň, ale je to prasárna! Než jsem se však stačila nadechnout, abych na něj vychrlila všechno to, co mi ještě leželo jako ten balvan na mý zničený duši, přerušil mě.  Hele, aby mezi náma bylo jasno! Já jsem tě varoval už delší dobu, nemůžeš říct, že ne! Už nějakou tu chvíli před tím, jsem ti vysílal svoje signály. Fakt nemůžu za to, že je prostě nebereš vážně! Přitom moc dobře víš, ano, právě proto, že spolu žijeme již tolik let, že tyhle signály nelze podceňovat. Kdybys byla ještě nějaká jednoduchá bytost, tak neřeknu, že ti to nedocvakne, ale ty! Vždyť máš dvě vysoký školy! Takže nedělej, že tě nenapadlo, že se k tomu schyluje! Přece ty moc dobře víš, že já to prostě potřebuju, každej den několikrát a to nejlíp v pravidelných intervalech. Jsem už holt takovej a nezměním se! Ale to jsi samozřejmě moc dobře věděla už v době, kdy jsme se seznámili a promiň, drahá, ale právě takovýho sis mě brala!   No, tak se to prostě stalo, no, co teď už s tím naděláme. Prostě mi to odpustíš, a je to! Jede se dál. Že nemůžeš?

      Už jsem ten jeho monolog prostě musela zarazit a skočila jsem mu do řeči zase já. Tak hele, nejsem padlá na hlavu, udělal jsi to naschvál. To vy! takhle děláte! Různý schválnosti! Chcete nás tím buďto deptat, tak to by ti bylo zrovínka podobný! Anebo a ten druhý důvod je snad ještě ubožejší než ten první – prostě na sebe tímhle upozorňujete! Jo! Vlastně tím odporným skutkem nám říkáte: Všímejte si nás! Chovejte si nás jako v bavlnce! Nebo prostě provedeme něco – no, něco takovýho, co jsi mi dneska udělal  T Y !  A víš, co je na tom to nejhorší? Že tě to vůbec, ale vůbec nemrzí! Budu se muset, miláčku, nad náma dvěma opravdu vážně zamyslet. Jestli tohle naše soužití ještě má nějakej ten, jak se říká, vyšší smysl! Možná už je to jenom zvyk? A zvyk je, jak známo, jen železná košile. Dost možná už to prostě není ten opravdovej cit – klidně to řeknu – že už to prostě není ta  L Á S K A,  jako to byla na začátku! Jo, bylo to pěkný, neříkám, že ne. Ze začátku bychom si byli snesli modrý z nebe! Paráda! Jenomže, jak vidím, je to pryč, v tahu! Na to já ale nemám nervy! Já potřebuju mít ve vztahu takovou tu jistotu, ohleduplnost, souznění! Ano, tyhlencty věci jsou pro mne zásadní. A mimochodem - byla bych ti vážně vděčná, kdyby ses mi laskavě díval do očí, když s tebou mluvím! To ti říkám naprosto otevřeně - ještě jednou a půjdeš z domu! Jo, zvykla jsem si na tebe, jo, neříkám, že to bude jednoduchý, ale na takový vztah já už prostě nemám! Setřela jsem slzy a pořádně jsem se vysmrkala.

     Ježiši, ty jsi fakt hysterka! Taková litanie kvůli jednomu počůrání na koberec! Kdybys mi donesla nějakej hadr a mejdlo, tak bych tu malou skvrnku už za tu dobu vyčistil desetkrát! Haf :-).