Ženská za volantem

Můj dnešní fejeton není tentokrát určen většině žen, nýbrž jejich menšině. Většina žen, alespoň ty, které z mého okolí znám, jsou totiž výbornými řidičkami. Bravurně ovládají svůj vůz, či vůz svého manžela a vozí v něm nákupy, děti, psy i tchýně, přemisťují nábytek, výdobytky zahrad či stavební materiály se stejnou samozřejmostí jako své kamarádky-neřidičky, čerpají pohonné hmoty, zajíždějí do myček, servisů i na stanice technických kontrol. Některé z nich, pravda, nerady parkují a mám kamarádku Miladu, která neumí couvat, takže se autem může pohybovat pouze vpřed, nicméně to je výjimka, která potvrzuje pravidlo o tom, že žena za volant rozhodně patří. Bohužel já náležím k těm nešťastnicím, které se tomuto umění v mládí nenaučily. Řidičský průkaz jsem sice nějakou mně neznámou záhadou v osmnácti letech získala, ale toť vše. Na tom jsem ustrnula. Neschopna po boku svého otce vyrůst z řidiče kandrdase alespoň ve slušného začátečníka pro prchlivou povahu obou, doufala jsem, že se tomu stane po boku mého muže. Doufala jsem marně. Ten sice nebyl prchlivý, leč po několika jízdách se shovívavě usmál a doporučil mi, abych se spíše než volantu, přidržela vařečky. Není divu, že jsem se zatvrdila a svůj přirozený talent nechala válet ladem jak líný sedlák pole. Avšak i na pole neorané může jednou dopadnout ostří pluhu. Musel přijít můj druhý muž, který se nesmířil s tím, že jeho žena třímá v rukou pouze vařečku (přestože ji třímá velmi zručně), aby jako Přemysl-oráč zúrodnil to, co jiní prohlásili za úhor. A tak se stalo, že jsem v rozpuku svých padesáti jar opět usedla za opratě oněch několika desítek koní. K jejich zkrocení mi nemohl můj učitel vybrat lepší konstelaci, než-li páteční červencové odpoledne na dálnici Praha – Brno. Když jsem tedy za jeho výrazné asistence vjela do jámy lvové a byla nucena přidat plyn tak, abych rychlost alespoň přizpůsobila, nikoli srovnala s okolo jedoucími, chtělo se mi plakat. Vývojově jsem totiž ustrnula v dobách modelů Škoda 105 Neumím pohádky o takových vymoženostech jako je posilovač brzd, či řízení a za své vzala i moje doktrína o tom, že auto má čtyři převodové rychlosti a zpátečku. Zjištění, že má také dvě zrcátka, že nastavený blinkr padá zpět na původní místo prostým otočením volantu a fakt, že se dá nastartovat pouze na spojku u mě vyvolalo euforii. Nicméně strach z náhle nabyté rychlosti, kterou mám ovládat a mít pod kontrolou ji přehlušil. Úzkostlivě jsem se držela v pravém pruhu a jen zmateně zaznamenávala, že mě předjíždí všechna auta, která se za mnou objeví. Ať si jedou, říkám sobě v duchu a nahlas pípnu: „Všichni mě předjíždějí...
„Ano, miláčku, protože bys brzdila i traktor, kdyby na dálnici mohl jet. Ale nenech se znervóznět. Jeď tak, aby sis byla jistá.“
Jaká úleva, říkám si, když učitel nepeskuje a trpělivě snáší první tahy perem v nové písance. A snažila jsem se poslouchat: „trojka...čtyřka.... přidej, pořádně na to šlápni, pětka...To ne, miláčku, to je trojka, takže zpět, čtyřka....přidej plyn.... plyn přidej. A hele, před sebou máme tři kamiony, přece se za nima nepotáhneme, přidej plyn a rozjeď to. Pořádně to rozjeď!“
Odhodlala jsem se k tomu, abych jeden z nich skutečně minula. Učitel rázně překazil můj úmysl zařadit se zpět doprava za další z kamionů.
„Ne ne ne, všechny je musíš předjet, pořádně to rozjeď, šlápni na to, nemáš jinou šanci, jeď, všechny je musíš vymydlit!“
„Proboha ne“, volám, to nezvládnu, děsí mě to, jedu strašně rychle, pomóc!“
„Tak zavři oči“, žertuje můj muž a levou rukou mi sáhne na volat, aby ukrotil jeho neposednost pod náporem mé vlastní nervozity. Podařilo se. Takovéhle dobrodružství jsem si dopřála ještě asi dvakrát. Na Moravu jsme ten den jeli 7 hodin. S přestávkami, samozřejmě, protože jíst a pít se musí. Dálnice však zdaleka nebyla tím nevyšším adrenalinem, který mě mohl potkat. Daleko výživnějším dobrodružstvím byla za několik týdnů naše mise do centra Prahy. Kdo se tam jednou ocitl, mi dá za pravdu, že ve všední den v pět odpoledne se tam vydá jen blázen. Můj muž však nutně potřeboval cosi vyřídit v Husově ulici a byl neochvějně přesvědčen, že ho tam dovezu. Alespoň se naučím pořádně řadit. Cesta z Vysočan přes Palmovku a Karlín vskutku žádné velké vzrušení neposkytovala, všechno začalo až na nábřeží u Rudolfina. Popojíždění na jedničku, neustálého řazení a chcípání motoru jsem si tedy užila tak, až jsem se zpotila i na zadečku. Když jsme se dokodrcali na Mariánské náměstí, abychom zjistili, že z tohoto místa do Husovy nezajedeme, dali jsme si druhé kolo. Po Národní do Perlovky, na Uhelný trh, do Skořepky...Tak, ale co dál? Tam nesmím vjet, tam nesmím vjet, otočit nebylo kde, za mnou troubení a zřejmě i peprné věty o ženské za volantem a přede mnou jen úzké uličky se zákazem vjezdu. Co udělám? Budu plakat? Vystoupím a prchnu? Na příkaz učitele jsem nakonec vycouvala a rozjela se do jedné z nich. Porušila jsem několik dopravních předpisů, dopustila se několika přestupků a ve snaze nepřejet turisty bez očí a bez uší, kteří se mi motali před kapotou jako opilé mouchy, jsem srazila vývěsní poutače restaurace, ohnula zrcátko a poškrábala přední blatník. O málem utržené převodovce nemluvím, protože ta nějakým zázrakem přežila, takže ji do výčtu škod nezahrnuji. Sobě jsem způsobila psychický šok s odkladným účinkem (plakala jsem až po příjezdu domů) a atrakci pro spoustu zúčastněných. Jen pán tvorstva se pousmál a řekl:
„No vidíš, miláčku, to je zážitek, co? To je adrenalin!“
A v tu chvíli jsem nevěděla, jestli ho mám mlátit nebo mu dát pusu. Jiný chlap by tohle vůbec neriskoval, aby si pustil auto bez řidiče do centra, natož aby skousnul poškrábaný lak na svém „miláčkovi“, aby připustil, že mu tu převodovku fakt můžu zničit, stejně jako brzdové destičky nebo cokoli jiného. On nejen že to skousne, on zůstává v naprostém klidu. Takoví by měli být všichni muži. Pak by si zasloužili náš obdiv a respekt. A tak jsem doma plakala a hopkala mu připravit něco k jídlu, protože vařečku, tu zase lépe ovládám já.