Vygůgli si to - aneb jak nám internet zachránil život!

Patřím ke generaci, která rozhodně nevyrostla na počítači či jiných úžasných vymoženostech. V době, kdy jsem nasávala vědomosti spolu s prvními pokusy nasávat i jiné rozkoše života, ať už šlo o alkohol či první milostné zkušenosti, se spousta informací předávala ještě tak zvaným ústním podáním. Nejspolehlivějším pramenem vědění pro nás byla škola a osobnost učitele ve formě „tabule a křída“. Ti hloubavější z nás sáhli ještě po luxusní variantě v podobě knihy, nejlépe obrázkové encyklopedie, kterou obdrželi od rodičů pod stromeček či za dobré vysvědčení na konci školního roku. V případě zmíněných milostných zkušeností, uznáte, že nešlo variantu učitel použít. Nastupovala proto varianta starší sourozenec či skupina kamarádů, neboť víc hlav víc ví. Zádrhel této varianty byl ale v tom, že každá hlava tvrdila něco jiného a ve výsledku měl člověk ve své hlavě akorát tak guláš. Anatomie lidského těla v obrázkových encyklopediích sice leccos poodhalila, ale pro opravdové fajnšmekry, kteří prahli po důkladném proniknutí do problematiky, nestačila. Ti museli velmi složitě, často detektivně pátrat v knihovnách, skříních, či tajných úkrytech rodičů, aby se propracovali k takovým pokladům jakými byli „Lidská sexualita“ manželů Pondělíčkových či „Mladé manželství“ dvojice Mellan-Šípová. Při tak katastrofickém nedostatku informací se vůbec divím, že většina naší generace uzavřela manželství a zplodila děti. Možná právě proto. Jak to má dnešní mládež jednoduché! Stačí usednout k obrazovce a zázrak jménem Google najde úplně všechno. Od špendlíku po lokomotivu. Musím se přiznat, že jsem tomuto luxusnímu způsobu vyhledávání informací propadla na stará, padesátiletá kolena i já a po vzoru mého syna místo konkrétní odpovědi na otázku používám větu: „vygůgli si to.“ A sama gůglím o sto šest. Bolí mě kolena? Na gůglu najdu, co mám za nemoc a jak na ní. Potřebuju novou ledničku, pračku, žehličku? Stovky internetových obchodů se předhánějí v nabídce. Nevím co vařit k večeři? Šup na gůgl, už na mě padají recepty. Slyšela jsem někde nějaké zvláštní slovo? Honem na gůgl, ať nejsem za pitomce. Co na tom, že na konkrétní dotaz najdu desítky rozdílných informací. Vyberu si tu, která se mi nejvíc hodí. Poslední dobou ráda brouzdám po různých odkazech, blozích a stránkách zdravého životního stylu. Pro mého muže jsem pak studnicí moudrosti, neboť mu radím, co by měl a neměl jíst, kdy chodit a nechodit spát, jak moc je škodlivé kouření, jaké komplikace mu může přivodit cukrovka, co všechno může způsobit neléčený vysoký krevní tlak, jak se stravovat při ulcerózní kolitidě, jak si čistit zuby, co dělat aby nechrápal a také jak se cítit šťastný. A můj muž, protože téměř nikdy negůglí a když, tak pročítá jen stránky realit či auto-moto, mi láskyplně naslouchá. Nedávno jsem platonicky vzplála k jednomu psychologovi. Ne snad pro jeho šarm či mužná ramena, ale pro jeho názory a doporučení. A hned jsem věděla, že je to to pravé, čím musím nakrmit svého miláčka. Alfou a omegou spokojeného života je přece sebeláska. A můj muž se, podle mého názoru, moc nemá rád. V dětství do něho vtloukli, že na jisté věci není dost dobrý, že v něčem nestačí, že nikdy nebude tak úspěšný jako jeho otec a že si lásku svého okolí musí vždycky něčím zasloužit. A tak jsou oblasti, ve kterých si nevěří, podceňuje se a mnohdy je zbytečně řeší. A tu přícházím já, se svým: „Musíš se mít rád!“

V pátek večer jsem tvrdě usnula. Jsem většinou po celém týdnu tak unavená, že spím jako dudek. Najednou se rozrazí dveře ložnice a v nich stojí můj muž. V šeru za svitu pouličních lamp vypadá jako Herkules. A pak si připadám jak ve francouzském filmu. Jedním pohybem ze mě strhne deku, druhým si sundá trenýrky. Na třetí dobu mi vyhrne noční košili a na čtvrtou do mě pronikne jako žoldák, který jde plenit dobyté území. Pronikne a! Nic. Zase zmizí. Provede ještě několik marných pokusů o to, aby do našeho zajetého milostného života vnesl něco nového, překvapivého, nečekaného, mužsky drsného, něco, co mi vyrazí dech a já si uvědomím, že je to pořád on, kdo nade mnou vládne. Něco, co mě odzbrojí, možná i vyděsí a já budu vědět, že jako muž má pořád ještě tygří sílu! Několik marných pokusů… A pak se skoro rozpláče:

„No, Lenčo, tak se na to podívej: malej a ještě bez erekce. Já se na to vykašlu, já to vzdávám… já odcházím… nebudu ti přece ničit život. Já se radši zabiju.“ A s těmito slovy se vrhá k oknu. Nejdříve zkouší přepadnout po předu, pak se otočí a že bude jako padat po zadu, já už slyším, jak pod jeho váhou praská parapet a vrhám se k němu se slovy:

„Proboha, Jindřichu, ne!!!“

Zarazí se.

„Ne! Vylomíš parapet….“

Přestane páchat sebevraždu, pustí se parapetu, zahledí se na mě a pokývá smutně hlavou: „Pak se měj rád! Copak to jde? Takovýhle výsledky!“ a odejde tiše z ložnice.

Běžím v noční košili za ním. Přitisknu se k němu, políbím ho na záda a říkám: „Pojď, něco ti vygůglím.“

A zadám do vyhledávače obyčejná dvě slova: poruchy erekce. Můj muž se uvelebí na židli, já si mu sednu na klín a když ho gůgl ujistí, že podobnou situací prochází téměř polovina mužů, že v tom není sám a že i tyto problémy se dají různě řešit, tak se nepatrně zklidní. Hrozba sebevraždy prozatím pominula a my gůglíme dál. Na obrazovce naskakují urologické kliniky, lékaři, psychologové, stimulátory, afrodiziaka, odborníci, šarlatáni, statistiky… Gůglíme potravní doplňky, erotické pomůcky, španělské mušky, operace… a můj muž se konečně usměje. Ze všech různých možných řešení si vybere transplantaci penisu.

„Lenčo, nejlíp od nějakýho černocha. Vygůgli, jestli by to šlo.“