Není odběr jako odběr

Můj muž je smolař. Už od dětství jej provází ta nepochopitelná a někdy až absurdní předurčenost k tomu, aby jeho činy, ba i myšlenky byly špatně zrealizovány či pochopeny, a aby při nejlepší snaze vyhnout se tomuto nepochopení do něho byly vrženy silou dvojnásobnou. Mnozí z nás to zažívají pravidelně v notoricky známých životních situacích, kdy třeba prší vždycky jen tehdy, když si nevezmeme deštník, ale bílé boty, když si sedneme do vlaku, který má zpoždění nebo píchneme pneumatiku tehdy, když nejvíc pospícháme na důležité jednání. A tak můj muž nejenže si vždycky pokecá košili čerstvě vytaženou z prádelníku, že nikdy nenajde parkovací místo před domem, že vždycky chytne dopravní zácpu jen na té trase, kterou si právě zvolí a že když se jednou za rok rozhodne použít metro, tak mu cestu zkomplikuje sebevrah vrhající se do kolejiště… můj muž je přímo smolař-specialista. Je okraden, když usne při jízdě vlakem, spláchne omylem bankovky do záchodu, utopí mobil v koupališti, ztratí děti v nákupním centru, či svěří prodej drahých obrazů podvodníkovi. Můj muž je zkrátka kalamity-boy a humorné absurdní situace se na něho lepí jako mouchy na mucholapku.
Dlouho oddaloval návštěvu lékaře-specialisty, protože se bílému plášti vyhýbá, jak se říká, jako čert kříži. Z oné návštěvy vyplynula nutnost koloskopického vyšetření na klinice, která se kromě střevních zánětů specializuje na asistovanou reprodukci a léčbu obezity. Prvním krokem k tomu, aby jej vůbec lékařka mohla vyšetřit byl odběr krve. A tak se jednoho rána můj smutný hrdina vydal „mezi upíry“. Projde vestibulem a zamíří k recepci. Slyší, jak recepční posílá muže, stojícího těsně před ním na odběr.
„Já jdu taky na odběr, sestři,“ hlásí můj muž. Sestra se k němu obrátí:
„A už jste u nás byl?“
„Jo jo, byl…“
„Tak to je tady doprava a do druhého patra,“ usměje se. Můj muž tedy vystoupá do druhého patra, usedne na židli v čekárně a z náprsní kapsy bundy vyloví noviny a propisovací tužku, aby si čekání zkrátil svým oblíbeným sudoku. Nevnímá, přemýšlí, počítá, zapisuje….
„Tak další na odběr,“ ozve se najednou z otevřených dveří. Můj hrdina se vztyčí a vejde.
„Ták… pojďtě dál, odložte si.. jak se jmenujete, už jste u nás byl?“
„Jo jo, byl, já jsem starý mazák…“ laškuje. Usadí se na pohodlnou pohovku příjemně zařízené místnosti a za sestrou se zavřou další dveře. Hmmm, pěkné to tady mají, medituje si, televize… časopisy… No, to se pozná prvotřídní klinika… Ale proč tak dlouho nikdo nejde?
„Tak jak, pane Juno? Jak jste na tom?“ ozve se za dveřmi.
„No… ještě ne…“ vzdychne.
Po chvíli se dveře otevřou a tam stojí jiná sestra:
„Už jste hotový?
Pan Juna nechápe: „No já pořád čekám…“
„No… a nepotřebujete nějaké podpůrné pomůcky?, ptá se opatrně.
Jaké pomůcky proboha, zazmatkuje můj muž, k čemu?
„Ne…“ usmívá se nedůvěřivě.
Sestra dveře znovu zavře. A znovu se nic neděje.
„Tak pane Juno, už jste hotový?“ ozve se konečně za dveřmi.
„Ne, sestřička ještě nepřišla…“ pípne můj muž váhavě.
„Ale odběr jestli máte hotový, už jste si ho udělal?“
„Jak udělal? Já jsem si to nikdy sám ještě nedělal, mně to vždycky dělala sestra…,“ zdůraznil. Panebože co to po mně chtějí tady? Jak a čím? Zmateně se rozhlíží kolem sebe, jestli náhodou v dosahu neleží stříkačka s jehlou. Tvářejí se tady jako hogo fogo a nakonec snad budou chtít, abych si jí do ruky zarazil sám! Kam jsem to vlezl?
„Sestra?!“ – nedůvěřivá otázka a opatrné otevření dveří, ve kterých se objevil sestřin udivený obličej.
„No…“ můj muž odevzdaně krčí rameny, „sestra!“
Sestra je zvyklá na ledasjaké hňupy, už-už má na jazyku peprnou odpověď ve smyslu: „A šampaňské s kaviárem byste náhodou k tomu nechtěl?“ Ale tohle je jí přece jen trochu podezřelé. A tak hovoří, jako když másla ukrajuje:
„A kdo vás sem, pane Juno, posílá?
„Paní doktorka Hladká.“
„Hladká?…“ sestře to opět chvíli šrotuje v hlavě a na moment je schopna připustit, že paní doktor Hladká už neví, co roupama, když v tom jí cosi docvakne.
„Kvůli čemu?“ vyhrkne na pacienta.
„No kvůli koloskopii, přece.“
Sestra se začne smát tak, že se málem za břicho popadá.
„Pane Juno, chi chi chi, tady děláme, chi chi chi, úplně jiné odběry… tady jste, chi chi chi, na oddělení asistované reprodukce…“
No to je bezvadné,chi chi chi, pomyslí si dotčeně můj muž, tak proč mě sem poslali!
„Na krev musíte do přízemí a doleva“, dostane se mu poučení.
A tak si aspoň to nejapné nedorozumění chce vyříkat dole na recepci.
„Sestři,“ řekne důrazně, „já jdu na odběr, ale KRVE!“
„Aha, chi chi chi, ale to jste mi neřek…“

Ještě že mého muže sestra přeci jen k tomu původnímu odběru nedonutila. Při jeho smůle by jemu, hrdému otci sedmi dětí, mohli po prozkoumání vzorku sdělit, že je neplodný.