3. příběh - Hruštička k nakousnutí

Před samotným nástupem na pokladnu do Tesca mě čekalo zaučení na pokladnách. Měla jsem se třikrát přijít podívat, jak se co dělá, jak se skenuje zboží, hledá v listovnici, markuje, kontrolují vozíky, zdraví zákazníci a dalších milión činností, které si člověk při denních nákupech v supermarketu neuvědomuje.

Zatím na sobě nemám oblečení jako zaměstnanci Tesca. Stojím za pokladní a dívám se. Přiblble se usmívám na zákazníky. Zatím nic jiného nemůžu dělat.

V ten den jsem se oblékla docela žertovně – tričko s dlouhým rukávem, na kterém září zelené hrušky.

Zaučující paní je hodně nervózní, asi ji dnes unavuji, končí jí směna a má mi něco povídat.

„Hned se za tu pokladnu posaďte!“ řekne koordinátorka „Paní je tu dnes podruhé, tak má sedět a ne stát“.

Ale co teď? Baba-pokladní na mě hledí a mně nejde ani pípat zboží, neumím nic najít v listovnici nad pokladnou, jsem roztřesená jak ratlík, cítím se jak před maturitou.

„No to jste se toho naučila! To je tím, že koukáte bůhvíkam. Jak to děláte?“ ruce se mi třesou, čím dál víc.

Chápající zákazníci nevědí, jak by mi mou práci usnadnili. Jak by mi v mém trápení pomohli.

Přichází další zákaznice.

„Dobrý den. Dnes poprvé? To dáte, nebojte, taky jsem kdysi dělala na pokladně a taková HRUŠTIČKA k nakousnutí to určitě zvládne!“

Paní si všimla mého trička. Hodně mi těmi slovy pomohla. Jinak bych to vzdala a po milé Lidce bych hodila nenamarkované uzené a prchla před tou ostudou. Za ty peníze by to opravdu nestálo.