Bizon a Laco

Jednoho krásného večera jsem si dohodl se spolužákem ze střední školy posezení u lahodného, pěnivého moku. Spolužák měl zpoždění, tak jsem usedl k baru a zaposlouchal jsem se do velmi zajímavého rozhovoru dvou přísedících. Rozhovor byl veden o počítačích, moderních technologiích či mobilních telefonech.

 

Ono je někdy dobré znát názor veřejnosti na věci, které mi přijdou běžné, a se kterými se v rámci pracovní náplně denně setkávám. Mladící sedící vedle mě na baru byli patrně cizinci, pravděpodobně indického či rumunského původu. Mluvili česky, ale s velmi zvláštním koloniálním přízvukem. Oba byli ale velmi hezky ustrojeni. Značkové oblečení od hlavy až k patě, zlaté řetězy, které by i traktor utáhly, a prsteny na každém prstě. V dnešní době se vyplatí investovat do zlata, a tak jsem uznal, že budou pánové značně prozíraví. 

 

Diskusi neustále protínaly nejrůznější vulgarismy, ale tak to už mezi chlapy u piva chodí. Nicméně pro tuto příležitost jsem tato slova vypustil. Z rozhovoru jsem také dešifroval přezdívky obou pánů, neboť se jimi pravidelně oslovovali. Jednomu se tedy říkalo Bizon a druhému Laco. Ale nyní už přistupme do víru myšlenek.

Bizon: „More vazelina, nemam penězí ani na nic, voe. Nám sebrali dávky a moja do mě dává nervy, že chce počítač, s tím…no jak se ta minžárna jmenuje? Joo, s fejsbůkem. Hej more, sused má nový počítač, tos neviděl dyk?“

Laco: „A co on má? Ten malý zaklapovací nebo bednu na zemi, more?“

Bizon: „Se mě ptej, voe. Má tam všecko. To i přehrávat filmy dokáže. A internet bere od naproti z baráka bo tam mají nějaký ten Fi-Wi internet co vzduchem lítá.“

Laco: „Maras, to se nám Bizon za komančů nezdálo, co? Jsem musel do roboty chodit jak imbecil. Není nám dobře dyk?“ (následoval smích a doušek piva)

 

Najednou se Bizon zvedl a začal křičet po celém restaurantu na pána, který se snažil vložit dvousetkorunu do videoloterijního terminálu, jenž stál v rohu místnosti. Slova zněla jasně: „Hej co tam cpeš? Tam hraju já! Mám tam dvě kilča nahozené, si slepý? Tak do toho nehrabej bo kamoši tu dorazí hned jak jim zavolám“. Situace se uklidnila a Bizon se vrátil zpět k baru.

Bizon: „To sem to uhrál co? A to nemám kredit more ani abych záchranku zavolal.“

Laco: „Hej sem vyhral na matech dvacet tisíc voe. Jsem byl v balíku jak hovado.“

Bizon: „A kde je máš?“

Laco: „No zpátky ve vedlejším automatu zůstaly, jsem to sjel jak po másle, jaj minža ketahaware.“

Bizon: „Já minule z výhry mobil koupil v zastavárně. Heeej, displej co jen prstem po něm jezdíš, i navigacu to mělo fajnou. Sem byl king u baráku, všichni záviděli, i ten boháč Zino. Hej škoda voe, že to muselo zpátky do zastavárny jít. Stará řvala jak bych ju na nože sebral.“

 

Najednou pánové zahlédli, že sedím vedle a poslouchám. Už jsem si říkal, že mám namále, ale naštěstí z toho bylo přátelské seznámení s těmito familiárními mladíky.

Bizon: „Hej kámo, a co si zač more? Já sem Bizon a to je Laco vedle mě.“

Já: „Jmenuji se David a dělám programátora. Čekám zde na spolužáka.“

Laco: „Programátor? Ten máme na pračce na prádlo more.“

Bizon: „Laco, ty jsi ale degen voe. Tady kámo maká u počítačů dyk.“

Já: „Ano, učím počítače, co mají dělat.“ (snažil jsem se to vysvětlit polopatickým způsobem)

Bizon: „Hej to by ses mohl nabourat na pracák, ať nám robotu nenutí…“

Laco: „Nebo na sociálku, ať máme dávky pořádné.“

Já: „No to by bylo asi komplikované.“

Bizon: „Kompli co?“

Já: „Složité.“

Laco: „Hej ty musíš být inteligentní jak prase more, my ti nerozumíme ani půl slova.“

 

V tu chvíli vcházel do lokálu můj spolužák. Opatrně jsem se s chlapci u baru rozloučil a nepozorovaně zmizel v jiné části hospody. Odtud jsme společně se spolužákem zmizeli ven a naše kroky směřovaly do jiného podniku.