Mikulášská nadílka

Blížil se onen vytoužený den s velkým D. Při představě, kdy můj syn přilepí večer obličej na okenní tabuli s nadějí, že přijde Mikuláš, že jej čert milostivě propustí a neodnese do pekel, a že uvidí sličného anděla, jsem udělal tu největší hloupost a koupil si slevový voucher na tuto službu na jednom českém slevovém portálu.

Na slevomatech, jak se těmto serverům v česku běžné také říká, mě práskla do očí nabídka kupónu na návštěvu Mikuláše, čerta a anděla rovnou do bytu. To je nápad, říkám si. Pseudoslevu padesát procent jsem ignoroval, cenovka ve výši 199 Kč mě přesvědčila. Co bych také pro své dítko neudělal. Zároveň jsem slepě věřil, že si tím šplhnu také u ženy a tchyně, které nebudou neustále debatovat nad tím, kolik hodin jsem strávil u monitoru a na diskusních internetových fórech.

Novodobý Mikuláš, čert a anděl to měli opravdu vymakané. Po koupi voucheru jsem na jejich speciálním webu vyplnil kód voucheru, v přehledném kalendáři si vybral čas, kdy přijdou, a vše potvrdil odkazem, který mi přišel do mailu. Hned jsem se těšil, kam jsme to s těmi technologiemi dopracovali a jak nám ten internet dobře slouží. V tomto ideálu jsem se nespletl, spletl jsem se ale v tom, že lidé jsou stále stejní. 

A jak vše dopadlo? Tristní je slabé slovo, které celou maškarádu ani zdaleka nevystihuje. Posuďte sami. Blížila se smluvená hodina a nikdo nikde. Jen pohled syna skrze okno, jenž ukrýval hlubokou naději, že Mikuláš přijde, a že čert bude shovívavý. Po půlhodinovém čekání u dveří jsem zuřil jako tygr. Najednou slyším hluk na schodech. Super. Mikuláš již je tady!!! Nervozita mě opustila. Ale jen na chvíli. Již z dolního patra slyším veselé hlasy a cítím odér laciného destilátu. Nejprve šel Mikuláš. No šel – bez berly (téměř mrazilky) by daleko nedošel, jak měl naváto.

Mikuláš vyšel do čtvrtého patra bez výtahu z posledních sil a ihned zaklel: „Jaj boha mária, musím se vychcat, kde máš hajzlík?“ Ukázal jsem prstem a pohlédl na vyjevenou dětskou tvář. Mikuláš si vytáhl svůj hábit až k bradě, nemohl se dostat k zipu. „Je to zaseklé, asi to budu muset pustit, dělej něco….“. Rozhodl jsem se tedy, že Mikulášovi pomohu a zachráním již tak trapnou situaci. Po chvíli mé snahy povídá opírajíce se o hůl: „Vidíš tam?“ Nosím brýle, v předsíni bylo navíc šero a neviděl jsem nic.

Musel jsem se nahnout blíž. „Jo, máte tam podšívku.“ Mikuláš přešlapoval a rudl ve tváři. Měl jsem pocit, že se mu snad i kouří z uší. Mikuláš vší silou škubl hábitem a kalhoty povolily, knoflík odlétl přímo do mých brýlí. Ani nepřivřel dveře. Ozval se zvuk padající vody společně se zvukem odfukující parní lokomotivy – asi má tento Mikuláš větry. Syn, který do té chvíle věřil na Mikuláše, jen tiše s dávkou dětské upřímnosti zabreptal: „To je mi tedy nadílka!“

Mikuláš vyšel ze dveří a pohladil dítko po hlavě. Snažím se to ještě nějak zachránit a povídám „koupelnu máme tady“. „To je dobrý…“ Zklamání v dětských očích nebralo konce, jeho povzdych by dospělému utrhl srdce. V té chvíli se do dveří vevalil čert. Měl minimálně o promili více, než Mikuláš a hartusil takové sprosťárny, až jsem se coby nevěřící začal křižovat. Anděl prý zůstal dole u souseda alkoholika a napájel se tam s ním laciným čůčem.

„Tak nic, děkujeme, rád jsem vás poznal, příští rok zase zavolám.“ Já i syn jsme zůstali za zavřenými dveřmi stát jako opaření. Malý si sedl na zem a rukama si přikryl tvář. Nakonec jsme se společně jako chlapi dohodli, že o této epizodce nebudeme raději mamince nic říkat. Vyrušil nás klíč v zámku, mamka vykoukla ze dveří a povídá „někoho vedu…tramtadadá – představuji vám Mikuláše“. Uviděl jsem známou tvář, do které byl vepsán alkohol stejně jako Mayské reliéfy do kamenných mexických pyramid. Drahá polovička jen špitla „byl se slevou – za tři kila – no neber to!“