Stáří je ....

Ráno se probudil sám. Budík již léta nenatahoval, nebyl k tomu žádný důvod. Pomalu otevřel oči, zamžoural do slunečních paprsků prodírajících se potrhanou záclonou a uvědomil si, že necítí bolest. Bylo mu jenom hezky. Trochu ho to vyděsilo a na chvilku si pomyslel, že už je to tady, že už je mrtvý. Pak, když zaplašil tu nepříjemnou představu, pomalu pohnul pravou rukou. Šlo to a nic nebolelo. Opakoval to tedy postupně s druhou rukou, potom s nohama a nakonec, již dost sebevědomě, otočil hlavu na obě strany. Vše bylo v pořádku, bolest stále nepřicházela a tak se posadil na posteli, spokojeně se usmál a přemýšlel, co se stalo. Proč se cítí tak dobře. V myšlenkách začal plánovat nadcházející den, přemýšlel, co všechno udělá, když najednou může.
Ohnul se pod postel pro pantofle a v tom mu páteří projela prudká bolest. Narovnat se již nešlo. V předklonu se sunul k telefonu, aby si zavolal taxi a odjel k lékaři. Všechny jeho plány mu v mysli vzplály jako staré noviny hozené do krbu a rázem bylo po nich.
Na tváři se mu překvapivě objevil nepatrný úsměv a hlavou mu proběhla první pozitivní myšlenka toho dne. "Jsem přece jen pořád na živu, to bezbolestné ráno mě docela vyděsilo."