Postel

Peřiny, polštáře, prostěradla a deky. Někdy jsem laskavá matka, co zahřeje a pohladí, jindy jsem vášnivá milenka. Jsem útočiště, skrýš, kam má paní s mým pánem s radostí uléhají po dlouhém dni. Říkají mi Postel.
Někdy je má práce však velice náročná. Za bitvy, které se zde čas od času odehrávají, by byl pyšný i sám pan Hitler. Jindy se ale pán snaží a snaží a je poražen jako Němci v bitvě u Stalingradu. Prý přijela Rudá armáda -říkává má paní. To potom vedle sebe jenom leží jako mrtvoly, až mám chvílemi strach, že mě snad nahradí dráha slečna Rakev. 
Můj pán je však veliký bojovník. Pokaždé, když je jeho žena zajatkyní Rudé armády - chladná a drsná jako Sibiř - zkusí štěstí na jiných frontách. Naposledy si přivedl krásnou a mladou slečnu odněkud z Afriky. No, asi si myslí, že tak daleko na jih Rusové nepostoupí. Ale asi má v něčem pravdu -páni, to byla bitva. Polštáře létaly všemi směry a já se chvílemi skoro bála, že prasknu. 
Musím ale říct, že pánovo jednání se mi ani trochu nezamlouvá. Má ubohá paní pak totiž přišla večer z práce a vůbec netušila, že si mezitím jeji manzel - záletník- zaletěl do Afriky. Chudinka. Ale já mám v poduškách jeden malý, zlatý trumf. Ta slečna totiž tady zapomněla náušnici. Co myslíte, mám to paní říct?