Ach, ta škola!

„Škola – základ života!“ říkají nám stále naši rodiče, prarodiče, nebo učitelé. Ale myslím, že tohle rčení by možná mělo být formulováno jinak - „Škola – základ exota!“.
Ve škole se sice naučíme spoustu zajímavých věcí – například jak vypočítat vrcholový úhel jehlanu, jenž je vepsán do koule, která je naplněna vodou do výšky tří palců a váží osm set třicet jedna celá dvě desetiny miligramů, ale třeba jak si najít manžela, manželu, přítele, nebo přítelkyni nás už nikdo nenaučí. Vesele nás vypustí do světa, a čekají, že si tu správnou drahou polovičku najdeme pomocí logaritmů. Tvůrci školního vzdělávacího plánů nejspíš myslí velice pokrokově. Na nějakého robota by možná nějaký krásný vzorec zafungoval. Ale na živého člověka?
Zde přichází na řadu další problém, který se týká ale především mužů. Ve škole je totiž zatím nikdo nenaučil, jak efektivně vyndat střepy od skleničky z rukou a následně dostat skvrny od vína z košil. A dívky vlastně zas náš školní vzdělávací systém zatím neučil jak správně těmito sklenicemi mířit, aby zasáhly co největší část pánské košile. Jinak se totiž podle mého na otázku: „Nechtěla by sis se mnou vypočítat vrcholový úhel jehlanu?“ odpovědět nedá.
K čemu tedy škola je? Opravdu moc dlouho jsem nad tím přemýšlela, až jednoho krásného, slunného dne jsem na to přišla. Měli jsme právě jednu nejmenovanou hodinu s jednou nejmenovanou paní profesorkou, já seděla v jedné nejmenované lavici a měla před sebou otevřený nejmenovaný sešit – pochopte, musím chránit osobní údaje. Nu, a ta paní profesorka nám nakázala: „Odpovězte na otázku, kterou máte promítnutou před sebou!“. Bohužel si ale neuvědomila, že nejen zapomněla stáhnout promítací plátno, ale dokonce ani nezapnula projektor. A já si v tu chvíli uvědomila, k čemu nám ta škola je. K smíchu.