Papíroví papoušci

Již v mládí jsem seznal i uznal, že existuje spousta věci takzvaně každodenních, bez nichž nebývalo radno se obejít. Ve školce to byl pytlík s přezůvkami. Ve škole sáček se svačinou. Kapesník. Taška, penál s potřebami psacími, sešity, učebnice. Na Den učitelů pugét nebo bonboniéra.

Posléze kapesné, občanka, telefonní karta, anebo mobil, platební karta. Lze sem nasčítat i užití ornitologické pomůcky, myslím tím prstýnku na dráp. A tím naskočily každodennosti důležitější než stejné ponožky či u košile přišité všechny knoflíky nebo teplá večeře. Do první řady nastoupily, nepostradatelností se usadily plíny, dupačky, kočárek, fusak, dudlíky, co jich nikdy nebylo dost, chrastítka, plyšové zvířectvo.

Hopem přibyla lékárnička. Z lékárničky na kysličník, acylpyrin a náplasti na odřeniny se posunem za dohledu, dozoru a kontroly neomylného vesmírného vechtra času, stala lékárna, v níž se záhadně rozmnožují škatulky od léků. Zvětšuje a zvětšuje se jejich zázemí.

A je mi potěšením obaly od medicín a doplňků stravy pižlat, stříhat a stříhat. Já tuhle činnost přímo baštím. Mám za pošušňáníčko srovnatelné s nakojeným kolouškem, pakliže zatracené, určené jinak na vyhození, mohu proměnit v užitečné. V úhledné kartičky. A jsem tím aktivním důchodcem, co se nesklání, nepadá na prdel před čísly v rodném listu a nekouká jenom, jak nabírá tuk.

Je pro mě adrenalinem na kartónky velikosti platební karty psát, co nakoupit, aby bylo co uvařit, a znamenat, především, v prvé řadě, co pít: Mléko, alko/nealko, kafe. Krkovice, nebudou-li, bůček bez kosti. Chleba, pečivo, brambory, cibule, česnek, sůl… S lítostí registruji, že pro tento nákup není místo na špek a na tuzemák.

Blbenka popsaná podle důležitosti červenou, modrou, zelenou nebo černou fixkou je krásná. Skvost. Výstavní exemplář. Fajnovost sama. Může se chlubit svým peřím. Je pestrým papouškem a s ním přilétá, co musí. Je nastolena otázka: „Kam tě ptáčku, kam schovám?“

Já osobně poklady, jsou-li s bankovkovými portréty nebo i obyčejně placaté, zašupuji do přihrádek peněženky. Blbenku tím zastrkávám ke slevovým a platebním kartám, co střežím jak pověrčivý toreador svou muletu.

Dostříhal jsem. Dopsal. Zbývá ještě hodit na záda batoh a jsem ready. Mohu s klidem v duši nakupovat.

Popadám rozměrný košík, rozjedu se, frčím, brzdím, křižuji dálnice v supermarketu. Občas se začučím do kartičky, odpapouškuji si sepsané. Odškrtnu si z proviantního seznamu položku. Mám hotovo. Nákupní košík nezeje prázdnotou.

Nakládám zboží na pás tolik připomínající dopravníky v povrchovém uhelném dole. Pás se zastavil. Už není co dopravovat.

„Šest set dvacet osm,“ vyjevila chladně pokladní. Spadla mi dvojbrada. Zase jsem přešvihl plánovaný rozpočet. Leč, co nadělám, co naplat. Vytáhl jsem upracovanou prkenici, zalovil v ní a naučeně, automaticky přiložil kartu k platebnímu terminálu.

Nic se nedělo. Žádné pípnutí se neozvalo.

„Zadejte PIN,“ vyzvala mě pokladní.

PIN jsem nezadal. Ukazováček nebyl volný. Nezadaný. Nezaměstnaný. Zadal si to s palcem a obrazně řečeno, chytily mě za frňák.

Na terminálu se jak krokodýl na slunci vyhřívala blbenka.

Měl jsem příjemně příšerný pocit.