První pracovní den aneb cesta do práce

Začal jsem první pracovní den ihned pohotově, s velkou chutí, zápalem a obrovským nadšením..

První den začal.
Odpolední směna na 13:00 mě poskytla čas na kvalitní spánek, příjemnou sprchu a vydatné jídlo.
Samozřejmě mě budík v mobilu s vypnutými zvuky nevytrhl z mého spokojeného spánku, který trval do 12:00 a kdy mě probudil až kocour stojící u prázdné misky s jeho pronikavým mňaukáním.

Ihned po probuzení nestíhám.
Za 15 min musím stihnout jídlo, koupelnu a oblečení, které jsem si den před tím nenachystal.
Kupodivu zvládám alespoň jídlo.
Do krabičky si sypu celozrnné lupínky s čokoládou, kocour mezi tím chodí netrpělivě kolem misek a občas zamňouká na znamení, že má hlad, takže se vrhám zároveň pro misku a pytel s granulami a oběma připravuji snídani.

Za oknem v dálce trčí z lehkého závoje mlhy holé větve stromů na kterých sedí malé hejno vran a hlasitým krákáním ohlašuje, že podzimní vrátka se již pomalu zavírají a přichází ledová zima.

Koupelnu jsem teda ještě stihl! "A nasnídám se v autě" Říkám si potichu.. Je 12:15 a mám 35 min na to, dostat se z UH do Zlína. Říkám si "jo..to stihnu, když na to trochu dupnu, něco naženu na dálnici".. rozmýšlím, když si zrovna obouvám každou jinou botu.

Když jsem páry bot sladil, rozběhl jsem se ke dveřím, chytám za kliku, chci otevřít a zjišťuji, že bez klíčů to asi jinak nepůjde.. Takže běžím zase pro klíče, otevírám dveře, zavřu, zamknu, rozběhnu se k autu..a mám docela hlad a už se vidím, jak jednou rukou řídím a druhou do sebe tlačím lupínky s čokoládou.. Načež mi dojde, že jsem je nechal v kuchyni na stole.
celý proces se ještě opakuje k vůli telefonu a klíčům od auta. Doběhnu poté k autu, nastoupím, naposled přemítám, jestli jsem něco nezapomněl a vyjíždím..

Jedu směr Zlín, čas běží, míra naděje klesá, hladina stresu narůstá.. Ale! Ve výru beznaděje se mihlo malé světlo! A došlo mi, že když už ten den nezačal nejlépe, mám s sebou alespoň celozrnné lupínky s čokoládou, která je balzámem na nervy!

Jako zodpovědný řidič, samozřejmě dávám pozor na cestu a poslepu se snažím na sedadle spolujezdce nahmatat plastovou krabičku. A ejhle! Radostně s ní zahrkám a dám se do otvírání. Jelikož to jednou rukou moc nejde, pomáhám si tedy druhou... a volant mezi tím převzal asistent řízení...teda převzal by, kdyby v tom autě byl, ale mé koleno roli asistenta splnilo dostatečně.
Podařilo se mi otevřít krabičku a těšil jsem se na ten okamžik, kdy se začnu ládovat lupínkami a čokoláda mi pohladí mé pocuchané nervy.. Posadil jsem si krabičku do klína, uvolnil se, nabral si obsah krabičky do hrsti a pomalu mířil směrem k ústům.

Byla to posvátná chvíle.
Jakoby ruka plná ambrózie právě vstupovala do nebeského ráje za zvuku jednohlasého chorálu nervových buněk a podávala božský pokrm trýzněnému bezdomovci.

Po prvním vítězném soustu mé obočí vyskočilo nahoru jako promáchnutí dvou vrabčích křídel, ospalé oči se najednou vykulili jako by měli vypadnout z důlku a hlavou mi projela jediná myšlenka...
"doprdele já sem kocůrovi dal ty lupínky s čokoládou.."!

Po vydatné snídani obohacené krůtím masem jsem si liboval, že po tak strastiplném startu do nového dne mne už čeká jen zasloužená odměna, ale pěti sekundový sen se rozplynul v realitu a já jel se zpožděním do práce a z pusy mi byli cítit kočičí granule...

tiše si povzdechnu, hlava zbičovaná stresovou situací najednou přepíná na klidový režim.
Tělo se uvolňuje a jde na něj opět spaní.

Po chvilkové meditaci jsem klidný, vyrovnaný a přestává mě trápit, že dojedu první den pozdě do práce a z pusy mi jdou cítit granule.

Pokračuji v cestě a v dáli vidím žlutavou siluetu slábnoucího slunce, jehož paprsky se zarývali do mlhavého závoje, což z něj tvořilo téměř dokonalý kruh. Hledím před sebe se zrakem upřeným na slunce hrající si s mlhou na schovávanou a hlavou mi neprobíhají žádné myšlenky, jenom hypnotizován sluncem a klidem v duši doprovázené šumivými zvuky vycházející z projížděného okolí.

"Cesta trvá už nějak dlouho" pomyslím si a pomalu se probírám z letargie.
Na obzoru jde vidět stále slunce, jemuž jedu na proti a s přibývajícími metry se neustále zvětšuje. Říkám si "co to sakra je?" S hlavou přilepenou na čelním skle a přimhouřeným pohledem mne čím dál více fascinuje zvětšující se slunce. Ptám se sebe" nemůže to být tou mlhou, že to nějak zvětšuje?" Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, jelikož cesta ke slunci byla vzápětí u konce a přede mnou se vynořilo velké kulaté logo Lídlu vsazené do banneru stojící před obchodem a já zažil prozření, jako když Newtonovi spadlo na hlavu jablko!

"Co dělám kurva v Napajedlích" ? zahučel si pod nosem.. " Ale co už".. zmožen letargií, kuknu na hodinky, čas 12:56 a navigace ohlašuje dobu příjezdu 13:15.. Mávnul jsem nad tím rukou s tím, že už to stejně nestihnu a smířen s možným osudem se stavil v Lídlu na kafé, čímž jsem přerazil alespoň pachuť a odér z kočičí svačiny.

Před Lídlem byl předvánoční nákupní chaos a lidé šílející po slevách do sebe naráželi nákupními košíky,...

Stojím venku, popíjím Horké kafé s nádechem skořice a z obchodu se linou hlasy prodavaček oznamující do mikrofonu zákazníkům, že otevřeli novou pokladnu č.4 a že malá Anička hledá svého tatínka, kterého viděla naposled ležet u vchodu, jak ho ušlapává hypnotizovaný dav s nákupními košíky.

Nad hlavou mi svítí "slunce" s logem Lídlu, nad obchodem je vidět začínající vánoční světelkující výzdoba a zaměstnanci ve skladu tiše přelepují na figurkách čerta a Mikuláše štítky z loňského roku.

"Krásný to den" povzdechnu si a chci ještě chvíli nasávat vánoční atmosféru.
Po chvilce dopíjím kávu, opět nasedám do auta a již smířený se svou nedochvilností jedu vstříc svému osudu a nové pracovní výzvě.