Káča

Úspěšná dřevařská firma, která mě, tehdy před mnoha lety ještě mladého muže, zaměstnávala na pozici matematika programátora, se rozhodla pro koupi nového počítače, aby mohla ještě precizněji sčítat své úspěchy. A samozřejmě v úvahu přicházel pouze špičkový počítač zahraničního původu. Česká dodavatelská firma nám pak nejen dovezla a nainstalovala nový sálový počítač britské výroby, ale zároveň s počítačem k nám poslala i svou instruktorku, mladou a hezkou inženýrku. Dívka byla nejen velmi hezká, ale i veselá a po všech stránkách velice přitažlivá. Přesně ten typ, který u mne spolehlivě vyvolával rudnutí uší a zbavoval mě veškeré odvahy ke konverzaci. Byl jsem proto skoro rád, že si dámu pro sebe zabral můj šéf a vedoucí výpočetního střediska, postarší inženýr ekonom. Jsem trochu od fochu, takže instruktáž mi nic nového neříkala a tak jsem měl dost času nepozorovaně, ale zato pozorně studovat předmět svého obdivu, atraktivní slečnu inženýrku. Brzy jsem si také uvědomil, že dívka při výkladu pečlivě hledá slova a informace podává nejen přesně,  ale i maximálně stručně. To mi velice imponovalo.  Narazil jsem snad na zázrak přírody, na mladou ženu, která je na jedné straně velmi atraktivní a na druhé straně není ani trochu ukecaná!? Bohužel, tento přírodní zázrak se výhradně věnoval mému šéfovi a o mne nezavadil ani pohledem. Můj šéf byl ze staré školy, džentlmen každým coulem a oslňoval mladou dívenku svým vybraným chováním. Tak tady jsem zcela bez šance!

V jednu chvíli jsem ale zpozorněl. Můj šéf ukazoval na skříň s vnější pamětí počítače, a to na skříň s magnetickými páskami a vznesl dotaz:  A co je, prosím toto, slečno inženýrko? V dívčiných očích se objevila nejistota, viditelně přerůstající ve strach a následně ve zděšení.

Slečno, co je to, prosím?  To je, to je, to je vjajt pejmit jing, pjosim! Cože? Oba dva, já i šéf, jsme vykulili oči údivem. Tak to mi ještě chybělo! Instruktorka zřejmě přešla na čínštinu! Nebo je to snad japonština? Šéf se vzpamatoval první. Promiňte, asi jsem špatně rozuměl!? To je, to je vjajt pejmit jing, pjosim! Dívka teď upírala zrak prosebně na mne, zřejmě ode mne očekávala pomoc. Sledoval jsem šéfův ukazovák a náhle mi svitlo. Šéfe, to je write permit ring. Jedná se o prstenec, který povoluje zápis na magnetickou pásku. Jeho nepřítomnost brání přepsání dat neodladěným nebo chybným programem! Vděčnost, která se objevila v dívčiných očích mě rázem katapultovala do nadoblačných výšin. Cítil jsem se jako pohádkový rytíř, který právě zdolal zlého draka a tak zachránil nebohou princeznu...

O celé příhodě jsem se zmínil o dva dny později v hospodě svému příteli Láďovi. S Láďou jsem se znal z několika odborných školení a docela jsme si padli do noty. Občas jsme spolu zašli na pivo. A Láďa byl shodou okolností přímým nadřízeným té mé princezny. K mému překvapení se Láďa při mém vyprávění srdečně rozesmál: Tak to je té naší Káče podobné! Víš, Káča má nepříjemnou logopedickou vadu. Pokaždé, když se snaží vyslovit souhlásku r, vypadne z ní zcela spolehlivě souhláska j. Nám všem ale velmi imponuje, že si Kačka z toho svého handicapu nic nedělá a protože je to hodně inteligentní žába, tak si sama ze sebe často dělá legraci a vůbec jí nevadí, že si ji proto občas dobíráme i my. Pokud jde někam k zákazníkům na instruktáž, tak se snažíme zákazníka na její řečovou vadu předem taktně upozornit. Ve vašem případě jsme na to asi, bohužel, pozapomněli. Jenom mě mrzí, že tě musím připravit o iluzi, že Kačka je zázrak přírody. Tento tvůj mylný dojem vznikl proto, že Kačka si v cizím prostředí velice pečlivě vybírá slova tak, aby se pokud možno vyhnula souhlásce r. V domácím známém prostředí je to ale úplně normální a navíc i dost ukecaná ženská. My její handicap již vůbec nevnímáme, ani Káča se jím netrápí a na své okolí blahodárně působí svou nakažlivou stále dobrou náladou.

Ve firmě se ale traduje příhoda, jak se jednou i vždy vyrovnaná a usměvavá Káča doslova rozzuřila. A významnou roli v tom jejím běsnění měl právě její logopedický handicap. Bylo to krátce poté co Kateřina začala pracovat v mém oddělení. Káča byla v oddělení nejen nová, ale byla také ze všech nejmladší. Musela se tak smířit s tím, že jako nejmladší a jako nováček má navíc i některé povinnosti. Znamenalo to například občas skočit něco nakoupit, uvařit kolegům kafe a třeba po mejdanu umýt nádobí.  Jednou jsme zase, tehdy jako obvykle  v pracovní době, slavili narozeniny. Tenkrát to byly moje narozeniny a byly kulaté. Oslavy se trochu protáhly a nám došlo pití. Obrátil jsem se tedy na Kačku, dal jí peníze a poprosil jsem ji aby nám skočila do konzumu pro další alkohol. A požádal jsem ji o velkou láhev rumu. Potěšena, že může vyhovět šéfovi a kolegům, odhopkala Káča do nedaleké prodejny potravin. V prodejně bylo prázdno, jenom za pultem stál mladý příručí. Oslnivý zjev krásné Katky hocha přímo zbavil řeči:  Co, co, co si prosím přejete, vykoktal šokovaný mladík. Dejte mi láhev jumu a hodně velikou, požádala chlapce s okouzlujícím úsměvem Káča. Co, co, prosím, asi jsem vám dobře nerozuměl. No, chci velkou láhev  jumu!  Pjoboha, máte přece jum nebo snad nemáte?! Kluk se začal potit: Já vám asi dobře nerozumím, co vlastně chcete? No, vždyť to snad říkám jasně: Chci velkou láhev jumu!  Chci jenom jum, jenom blbej jum! Obávám se, slečno, že podobné zboží vůbec nevedeme! Hoch se propadl do deprese a v Katce představa, že nevyhoví šéfovi a zklame kolegy, vyvolala spravedlivé rozhořčení. Zbrunátněla a vztekle na nebohého příručího vyštěkla: Tak von, milostpán, nevede jum! Já se z toho asi poseju! Tak mi, do pjdele, dej alespoň velkou vodku! Kjeténe!!

Tak to jsou informace od přítele Ládi. S Káčou jsem se brzy spřátelil a občas jsme se vídali i v dobách kdy již nechodila do naší firmy na instjuktáže.  Již před půl stoletím se naše cesty rozešly a dnes už je Káča sice starší, ale vůbec nepochybuji, že velice noblesní dáma. Rád na ni vzpomínám a uvědomuji si, že zejména v dnešní hektické postkoronavirové době by se nám moc hodil ten její nezdolný životní optimismus. V době cíleného rozdělování společnosti a účelového šíření strachu a nenávisti mezi lidmi. V době kdy nebezpečně vystrkují růžky ty nejhorší lidské vlastnosti jako je lež, nezřízená touha po moci a majetku, závist, nenažranost, hloupost a další. A jejichž nositelé pro své zviditelnění často beze studu zneužívají i jinak velice užitečné moderní informační technologie.

A já v duchu slyším Káču:  Lidičky, přestaňte blbnout a přestaňte se bát! Začněte používat mozek a sjdce. A hlavně se z toho všeho neposejte!