Pravda nebo lež?

Jsem senior v poměrně pokročilém věku a jsem na rozpacích. Z všech stran jsem slýchával, že na stará kolena si konečně odpočinu, že život starobního důchodce je paráda, že se můžu vykašlat na práci a jenom si užívat Také jsem ale slyšel, že stáří nestojí za nic, že z ordinace praktických lékařů prakticky nevylezu, že budu pořád jen naříkat, kašlat, funět a zadýchávat se. Říká se, že ve stáří člověk zmoudří, ale také se říká, že na stará kolena člověk zblbne. Tak co je tedy pravda a co lež?

            Jsem vdovec a na práci tak toho mnoho nemám. Stačí mi sehnat trochu toho žrádla pro kočku i pro mne, příležitostně něco vyprat, umýt, utřít a v případě potřeby uklidit kočičí nebo  svou toaletu. Většinu času prospím a zbytek věnuji procházkám na čerstvém vzduchu, občasným návštěvám pivnice, četbě a sledování televizních programů. Internet a mobil okázale ignoruji, tyto ďáblovy vynálezy mi k srdci nepřirostly.

            V televizi velice rád sleduji retro pořady. Vracejí mě do doby mé mladosti na kterou velice rád vzpomínám. Při této příležitosti jsem si nedávno vzpomněl na televizní soutěž, která měla ve své době velký úspěch. Soutěžící byli seznámeni s takřka neuvěřitelnými příběhy o kterých měli rozhodnout, zda jsou pravdivé nebo ne. Začal jsem pátrat v paměti, zda jsem vůbec někdy skutečně zažil příhodu o které by se dalo říci, že je neuvěřitelná. Nakonec jsem v dobách svého mládí přece jenom něco objevil. Ale čestně přiznávám, že vylhaných neuvěřitelných příhod si dokáži i dnes obstarat daleko více. Soutěž s názvem "Pravda nebo lež?"  jsem se pokusil zorganizovat s kamarády v pivnici a musím říci, že jsme se dost nasmáli. Soucitný čtenář jistě vyhoví mojí neskromné prosbě a zúčastní se soutěže "Pravda nebo lež?" se mnou. Uvedu na těchto stránkách dva příběhy a vy laskavě rozhodněte o jejich pravdivosti. Skutečnou pravdu naleznete na konci těchto stránek. Slibuji, že spisovatelská i básnická licence budou v následujícím textu maximálně potlačeny.

První příhoda se odehrála již více než před půl stoletím. Tehdy jsem, jako nezletilý mladík, požádal v jedné pražské podolské restauraci obsluhujícího číšníka o čtyři deci malinové limonády. Obsluhujícího číšníka, pana Jahodu, který byl tak asi ve věku mého otce, jsem celkem dobře znal, mám důvod se domnívat, že znal i on mne. Proto jsem byl překvapen jeho strohým odmítnutím mé objednávky: Poslyš hochu! Přece nebudeš pít takové sladké srač...!

Dej si pivo! To je pití pro chlapa!  A s energickým gestem přede mne postavil půllitr branického ležáku. Proti pivu bych nic nenamítal, ale musel jsem se přiznat, že moje momentální finanční hotovost činí právě jednu korunu československou, což bylo tehdy dost na jednu limonádu, ale ne dost na půllitr vícestupňového piva. Pan Jahoda s gestem španělského granda vytáhl svou šrajtofli, odpočítal jednu korunu a padesát haléřů a velkoryse přiložil obnos k mé hotovosti: Až přijde vrchní, tak mu pivo zaplať! Je to dost i s diškrecí !  A spokojeně odkráčel ...  Abych čtenáři snad nedlužil nějakou užitečnou informaci, tak dodávám, že číšník Jahoda byl tehdy naprosto střízlivý a velmi dobře věděl, že nejsem plnoletý. 

A teď čtenáři sám rozhodni:  Tento příběh je pravda nebo lež ?

Druhý příběh se datuje zhruba o deset let později. Lze jej v podstatě shrnout do jediné věty: V té době jsem jednoho jarního dne zhruba o půlnoci vrhl šavli z Oxfordského hrabství přes zeď hřbitova do hrabství Buckinghamského. Samozřejmě se nejedná o sportovní disciplinu vrhu šavlí ani o vyhlášení války mezi oběma hrabstvími. Tato formulace prostě naznačuje, že jsem se tehdy poblil a v okamžiku této činnosti stály mé nohy na půdě Oxfordského hrabství  zatímco obsah mého žaludku putoval přes zeď nějakého hřbitova přímo do  hrabství Buckinghamského. A zde opět ponechám rozhodnutí na čtenáři. Je to pravda nebo lež?

Pokud máte již ve všem jasno, prozraďme, jak to ve skutečnosti bylo. Tak první událost je veskrze pravdivá !  To, že v podolské restauraci čepují branický ležák bylo zcela přirozené. Obě městské pražské čtvrti leží vedle sebe a vždy úzce spolupracovaly. Dnes se možná v branickém pivovaru již ležák nevaří, ale tehdy byl ležák jeho výstavní produkt. V cenách se také nenimrejte, tehdy bylo všechno levnější, na druhou stranu ale byly také platy mnohonásobně nižší než dnes.  A chování pracovníka socialistického pohostinství, který nejen že toleroval neplnoletému chlapci pití alkoholického nápoje a ještě ho ke konzumaci alkoholu nabádal a dokonce mu proto i finančně přispěl?

Tady je vysvětlení sice překvapivé, ale ve své podstatě zcela prosté a pochopitelné. Číšník Jahoda byl fanatickým fandou házenkářského oddílu JAWA, který měl své ligové hřiště na českou házenou hned vedle restaurace. A tam asi hodinu před událostí skončilo polofinále dorosteneckého přeboru republiky, ve kterém jsme si my, borci domácího týmu, vítězstvím zajistili účast ve finále dorosteneckého přeboru Československa v Ostravě. I já jsem tehdy přispěl svou troškou do mlýna na postu levého záložníka a spolu se svými spoluhráči jsme navštívili restauraci abychom oslavili postup. Nadšený pan Jahoda nám byl tehdy ochotný tolerovat snad všechno, a to i kdyby se proto měl dopustit kriminálního činu. Naštěstí pro pana Jahodu byli moji spoluhráči solventní a tak jeho finanční újma se redukovala pouze na příspěvek pro moji maličkost. Mnohem později se milý pan Jahoda

nechal slyšet, že kdyby tehdy tušil, že za dva měsíce přivezeme z Ostravy titul dorosteneckých přeborníků republiky, že by nám snad toleroval i malé rumy. Ovšem jenom v přiměřeném množství!

Také druhá příhoda je zcela pravdivá. Zaslouží si ale podání bližšího vysvětlení. Pokud vás pobuřuje, že jsem se v té době já, tehdy mladý člověk, flákal po Albionu a chlastal, místo toho abych seděl na zadku doma, usilovně budoval socializmus a vyhlížel lepší zítřky, tak vás ujišťuji, že jsem v tom nevinně. Můj zaměstnavatel tehdy zakoupil britský sálový počítač. V ceně počítače byla zakalkulovaná částka, kterou bylo třeba použít na školení odborného personálu. Menší část těchto financí pak bylo možno využít i na poznávací zájezdy soudruhů vedoucích pracovníků a jejich soudružek manželek. Tato částka byla vyčerpána nejdříve, protože odpovědní vedoucí soudruzi spěchali aby na vlastní oči poznali a následně tvrdě odsoudili zahnívající kapitalistický řád. Já byl mezi mladými techniky, systémovými analytiky a softwarovými vývojáři, kteří byli zasláni k firmě na krátkodobá odborná školení. Tato školení probíhala na malých panských sídlech v okolí Londýna, a to v malých skupinkách účastníků ze všech koutů planety. Již první den byl v místním pubu zorganizován seznamovací večírek pro účastníky v rámci jednotlivých skupin. Vyhnout se účasti na večírku by byla společenská sebevražda. Bohužel, večírek naší skupinky nebyl organizován zrovna optimálně. Dohodli jsme se, že postupně každý člen skupiny přinese od baru pití pro ostatní. Každý ale přinesl to pití, které miloval. Naše žaludky se tak naplnily směsí piva, whisky, ginu, vodky, vína, cherry a nevím čeho ještě. Po návratu na ubikace na mne těsně před půlnocí přišla krize. Jan Werich by řekl, že se mi neudělalo dobře. Na poslední chvíli jsem vyrazil ven do tmy, ohnul jsem se přes nízkou kamennou zídku a vyvrhl obsah žaludku před sebe do tmy. Až ráno jsem zjistil, že se jednalo o zídku psího hřbitova. Jak nám později majitelé panského domu s hrdostí sdělili, podél této zídky se táhla aktuální hranice mezi Oxfordským a Buckinghamským hrabstvím. Omlouvám  se za ten psí hřbitov a připisuji kladné body i těm soutěžícím, kteří správně poukazovali na to, že zvracet přes zeď běžného hřbitova je technicky těžko proveditelné.

Na závěr mi, trpělivý čtenáři, dovolte ještě poslední dotaz: Co říkáte tomuto mému literárnímu dílku? Ale upřímně !  Pravda nebo lež ?