Brutální vražda v zahradní restauraci

Není to tak dávno co jsem se dožil požehnaného věku osmdesáti let. Věk mám sice  požehnaný, ale zato spaní mizerné. Zvláště ráno, ještě před úplným probuzením, se mi  v hlavě bláznivě pletou snové příběhy s představami mého, v tuto časnou dobu ještě jen zvolna se probouzejícího mozku.

     V poslední době ve  svých ranních snových představách stále častěji vysedávám v Hádově podzemní říši na břehu bájné řeky Styx, nořím svá zdevastovaná chodidla do příjemně vlažných říčních vod a s rozkoší si vychutnávám požitek, který je mně dnes v reálném světě, díky neustále se zvyšujícím cenám energií, stále více a více odpírán. Sedím na břehu řeky, šplouchám si konce dolních končetin a trpělivě čekám na převozníka Charóna, převozníka mrtvých  Hlavně pro mladší generaci, pro kterou je pojem starořecká mytologie díky modernizovaným školním osnovám pouze španělskou vesnicí, připomínám, že prastará řeka Styx  kdysi omývala celou říši podsvětí. A Charón převážel mrtvé na druhý břeh řeky do podsvětí. Charón byl z dnešního úhlu pohledu pragmatický podnikatel. Nepřevezl každou duši, která zemřela. Převezl pouze ty duše, které si za svoji cestu do podsvětí zaplatily. Duše, které neměly žádný peníz, bloudily po břehu. Proto dávali staří Řekové zemřelým pod jazyk minci aby je Charón bezpečně převezl na druhý břeh. Také já mám pod jazykem celý měsíční starobní důchod a v klidu jenom pokorně čekám…

     A abych čtenáře snad o něco neošidil tak připomínám, že do řeky Styx se vlévá řeka zapomnění Léthé. Duše mrtvého, která se napila vody z řeky Léthé, zapomněla na svůj pozemský život. V poslední době mám vtíravý pocit, že Pražské vodárny přimíchávají do městské  vodovodní sítě k vodě z Káraného stále více a více vody právě z řeky  Léthé. Bohužel si již často nevzpomínám na vše co jsem kdy zapomněl, ale vzpomínám si, že nedávno jsem se třikrát vracel do lednice, protože po otevření dveří ledničky jsem si nemohl vzpomenout co že to vlastně v té lednici hledám. Nakonec jsem z ledničky vynesl jogurt. Až po dvou dnech jsem si vzpomněl, že jsem původně šel jenom pro kousek sýra…

    Ale vraťme se do současnosti. Stále naléhavěji si uvědomuji, že i konec mého pobytu na tomto zkorumpovaném světě se blíží a že je třeba se postarat o vlastní duši. Nejsem sice klasicky věřící, ale všechna náboženství světa mě ubezpečují, že posmrtné radovánky budou zpřístupněny jen těm, kteří se dopouštějí dobrých skutků. A já jsem pevně rozhodnut!  Ode dneška budu páchat samé dobré skutky! Minimálně  alespoň jeden dobrý skutek denně! Snad tím to případné celoživotní manko doženu!

    A dnes, ve středu jako obvykle, sedíme v žižkovské Zahradní restauraci Lavička u sklenic se skvělým  produktem humpoleckého pivovaru Bernard. My, tři mušketýři. George, Sláva a Tom. Sedíme, popíjíme pivko a vedeme řeči. Sláva je můj velice blízký přítel, George je můj bývalý spolužák z gymnázia. Tehdy to byl ale český Jirka z Hodkoviček a celá středoškolská studia jsme spolu proseděli v jedné lavici. Později Jirka emigroval do Kanady, tam se z něho stal George, vrátil se domů a přivezl si kanadský starobní důchod. Dneska je to ale zase již český Jirka, leč Jirka na české poměry finančně docela dobře zaopatřený.

    Já s Jirkou jsme již oslavili osmdesátiny, Sláva je proti nám neopeřený mladíček, teprve nedávno mu bylo sedmdesát. Jirka a já se cítíme být zodpovědní za jeho další mentální vývoj a tak ho neustále mentorujeme. Sláva, který má značnou část života ještě před sebou, s námi staříky soucítí a aby nám udělal radost,  tak uctivě našim radám naslouchá. Párkrát jsem ho ale přistihl, že se bokem potutelně šklebí…

    Já sám mám momentálně docela vážný problém. Uvědomuji si, že jsem dnes ještě nespáchal žádný dobrý skutek. A to by mohlo ohrozit můj život věčný. Trochu závidím Slávovi, který má z tohoto hlediska pro dnešek zřejmě splněno. Ovšem on o tom neví a taky ho to asi ani nezajímá. Před chvílí se nám totiž, jen tak mezi řečí pochlubil, že v tramvaji dnes pustil sednout docela pěknou mladou kočku. Až na naše naléhání upřesnil, že se jednalo o přibližně pětapadesátiletou zachovalou odbarvenou blondýnu…

    Když jsem se před časem o něco podobného jako Sláva pokusil i já, tak mladá dáma, které jsem zcela nezištně nabídl svůj posed, na mne neurvale vyštěkla:  „Dědo, zklidněte hormon a přestaňte se lísat!  Dřív než vy dokážete zvednout zadek, tak já budu muset vystupovat!“

   Také Jirka se dnes ještě dopustí alespoň jednoho dobrého skutku, protože při placení své útraty jako obvykle přidá na důchodce nadstandardní diškreci. Jako důchodce s kanadským důchodem si to totiž i v dnešní době může klidně dovolit.

    Ale co já? V poslední době se tak trochu amatérsky věnuji studiu teologie a tudíž bezpečně vím, že dobře se napít anebo dobře se nažrat ještě nemusí  být nezbytně z pohledu pána Boha klasifikováno jako dobrý skutek! Ale jaký jiný dobrý skutek mohu ještě dnes v hospodě spáchat?  Při pohledu na svou sklenici s nefiltrovanou dvanáctkou piva Bernard bezděky zaregistruji vytrvalé nálety drobné mušky na obsah sklenice. Pokud mě paměť neklame, odborně se takové mušce říká banánová muška nebo případněji vinná, octová či ovocná muška. Ovšem moje muška je evidentně nový, dosud nezařazený druh. Já bych ji směle označil jako mušku pivní. Malý tvoreček náhle neodhadl správně vzdálenost a při náletu se zřítil do zlatavé tekutiny.

Chvíli se zoufale a beznadějně zmítal, potom jeho pohyb zcela ustal. Vyděsil jsem se. Mušce jsem fandil a ona přece nemůže ukončit svoji životní pouť takovým strašným způsobem! Strčil jsem svůj ne zrovna čistý prst do sklenice a opatrně jsem mušku po skle za delší chvíli dopravil ze sklenice ven, do bezpečí. Učinil jsem tak s nasazením vlastního života, muška mi totiž neustále sklouzávala po skle dolů a já začal zuřit. Mám vysoký krevní tlak a paní doktorka mě varovala, že při velkém rozčilení mě klepne! Samozřejmě ne paní doktorka, ale klepne mě Pepka, jak se u nás lidově říká! 

     Okamžitě jsem začal s oživovacími pokusy. Po nějaké chvíli se mi podařilo pivní mušku osušit.Vytrvale jsem na ni totiž funěl. To tu mušku sice spolehlivě osušilo, ale jejím motorickým schopnostem zřejmě odér z mých úst spíše uškodil. Stále se totiž opilecky motala. Celou dobu záchranné akce jsem musel doslova vražednými pohledy držet na uzdě Slávu, který se, možná i zcela bezelstně, neustále nabízel, že nebohého tvorečka spolehlivě a rád zamáčkne palcem a my budeme mít svatý pokoj. Sláva mě tímto svým postojem velice zklamal! Vždy jsem ho totiž považoval za velmi citlivého a empatického člověka. Celé mé „Já“ se vzpírá uvěřit, že by Slávek byl schopen tak odporného činu jako je brutální vražda bezbranného tvora!  K otevřenému konfliktu mezi námi dvěma nedošlo jenom proto, že jsem měl stále na mysli jeho slib, že mi příště na schůzku v Lavičce zase jednou přinese tu moravskou domácí hruškovici, kterou já ovšem přímo zbožňuji a tak jsem pro ni občas ochoten něco slevit i ze svých vznešených ideálů.

    Konečně se muška ůplně zmátořila, vesele nám zamávala křidélky a odlétla. A já měl takový krásný pocit naplnění. Nejen že jsem i tento den nakonec spáchal dobrý skutek, ale dokonce jsem i zachránil jednomu tvorečkovi život. Co mohu chtít více?

    Na závěr se ale musím omluvit těm čtenářům, kteří vzhledem k nadpisu tohoto literárního dílka očekávali něco hutnějšího. Slibovaný brutální mord se sice v Lavičce nakonec nekonal, ale alespoň vražednými pohledy se vůbec nešetřilo. Ovšem autora život již dávno poučil, že dnešní čtenář nezačne vůbec číst, pokud mu již nadpis literárního díla neslíbí alespoň pár litrů krve, něco málo toho násilí, brutální vraždu anebo alespoň bezuzdný sex. Tak proto ten nadpis zůstane tak jak je! Takže sorry…