Zavřete to okno, paní Žofko!

 Do dveří mé kanceláře vrazil, samozřejmě bez zaklepání, šéf techniků naší počítačové firmy a radostně zahlaholil: "Náš jediný a tudíž i náš daleko nejlepší firemní programátore, jsi urgentně požadován zákazníkem, a to nikým menším, než paní Žofkou! Máš ji u mne na telefonu, má nějaké rozepře s tvým geniálním programem a poradit si prý dá jenom od pana inženýra! A mimochodem, to telefonní sluchátko svého telefonu vrať zpátky do vidlice. Sice chápu, že si po prohýřené noci jako obvykle rád pospíš, ale je jedenáct hodin dopoledne a naši dobře platící zákazníci mají právo si v případě potřeby promluvit telefonicky bezprostředně i s tvým nesporným geniem!"

Šéf techniků, ve firmě přezdívaný Masimo, byl mým velmi dobrým kamarádem, ale přesto anebo právě proto, jsme si vzájemně neustále s gustem prováděli různé drobné kulišárny. Masimovi radostně zářila očka, dobře věděl o mé slabosti pro paní Žofku a samozřejmě ho ani ve snu nenapadlo, že by mě měl alespoň trochu politovat pro moji, právě teď  zlým osudem nemilosrdně přervanou dopolední siestu.

         Paní Žofka byla zaměstnancem společnosti, která si dala od naší firmy nainstalovat dial-up připojení na Internet, který byl ještě tehdy, v devadesátých letech, převratnou světovou novinkou. Zároveň paní Žofka, která pracovala v ekonomickém oddělení  té společnosti, používala ke své práci sem tam i počítačové programy, převážně stvořené mou maličkostí.

Paní Žofka byla velmi milá dáma trochu pokročilejšího středního věku, neustále dobře naložená, přátelská a vstřícná. Co se vzhledu týká, byla postavy spíše kredenciozního typu. Mohutné poprsí  zespoda doplňovaly, mimo jiné, dva spolehlivé dobře vyvinuté podstavce. Milý pánbůh na paní Žofce prostě nešetřil. Našli se i zlí jazykové, kteří tvrdili, že pánbůh, pro zachování rovnováhy v přírodě, někde paní Žofce i trochu ubral, to byly ale jenom trapné pomluvy.

Mne si paní Žofka bezvýhradně získala nejen svou milou povahou, ale také tím, že mě vždy oslovovala „pane inženýre“ a odmítala od tohoto oslovení odstoupit. Marně jsem ji upozorňoval, že jako absolvent univerzity, nemám na titul „inženýr“ právo. Ohrazovala se tím, že takový chytrý mladý člověk, který tvoří takové nepochopitelné počítačové programy, musí být inženýr. Vždyť dokonce i její šéf je inženýr! Samozřejmě mi to lichotilo a tak jsem ji u toho nechal. Je lepší být inženýr než nějaký promovaný tentononc…  Teprve mnohem později jsem si, hlavně ale kvůli paní Žofce a samozřejmě i díky možnostem po sametové revoluci, dodatečně zakoupil titul magistr.  Potřebnou sumu 300Kč na správní poplatky jsem celkem bez problémů ušetřil ze dvou měsíčních splátek svého starobního důchodu.

Dorazil jsem s Masimem do toho jeho kutlochu, zmocnil se sluchátka telefonu a představil jsem se. "Jé, pane inženýre, tak vás přece jenom našli, ozvalo se radostně z druhé strany. To se mi neskutečně ulevilo! Představte si, že mi tvrdili, že vás ve firmě před obědem nikdy nikdo ještě nenašel! Mám trochu potíže s tím vaším programem. Že mi pomůžete?"  "Samozřejmě, paní Žofko! Vždyť je to moje povinnost.  A ve vašem případě pak obzvláště milá! Uděláme to tak, že já si zde na kolegově počítači spustím ten program, vy mi přesně  popíšete jednotlivé úkony, které jste na vašem počítači zatím prováděla, já vás zde napodobím a až se dostaneme do kritického místa, budeme spolu hledat nejlepší řešení." Za chvíli je mi jasné, kde se nejspíše stala chyba. Z obrazovky počítače na mne civí velké okno, které zde evidentně nemá co pohledávat. "Paní Žofko! Myslím, že jsem právě chytil býka za rohy! Teď mě ale pozorně poslouchejte! První co musíte bezpodmínečně udělat je to, že musíte teď hned zavřít to velké okno!" Sám na počítači před sebou kliknu myší  na X v pravém horním rohu okna a okno během zlomku sekundy mizí z obrazovky. Paní Žofka je ale trochu pomalejší: "Samozřejmě, chystám se to velké okno zavřít. Jenom chvilku počkejte. Na mne se nesmí tolik kvaltovat! Jsem už přece jenom trochu starší ženská!" A sluchátko oněmí…

Čekám sekundu, dvě sekundy. Pět sekund! "Paní Žofko! Jste tam? Co se děje? Jste již hotová?" Nic! Jenom ticho! Proboha, co tam ta ženská dělá? Náhle se v sluchátku ozve tlumená rána, jakoby něco těžkého dopadlo na zem. A zase ticho. Co je zase tohle?! Zapojuji svou představivost a začíná mě zalévat studený pot. Paní Žofka přece jenom není již úplně nejmladší, jak ostatně sama říkala, a její srdíčko musí nejen obsloužit přece jen trochu urostlejší tělo, ale zároveň se musí vypořádat i se současným nemalým pracovním stresem. A co to vůbec říkala o mých nepochopitelných počítačových programech? Infarkt!?  To bych si tedy nikdy neodpustil! Ještě než jsem popustil uzdu své obraznosti, která mi již začínala malovat na podlaze ležící bezmocné tělo nebohé paní Žofky, ozvala se opět rána, tentokrát na mé straně telefonního drátu. To mně právě ze srdce spadl obrovský balvan.  Ve sluchátku telefonu se mi totiž ozval trochu udýchaný, ale radostný hlas paní Žofky:  "Pane inženýre, tak se mi konečně podařilo to velké okno do ulice úspěšně zavřít! Šlo to trochu ztuha, musela jsem okno pořádně přibouchnout!  Ale měl jste pravdu! Pod oknem řvou nějací spratci, čert aby je vzal! Vůbec bychom se vzájemně neslyšeli!  To malé okno do světlíku jsem ale nechala otevřené. Ve světlíku zatím nikdo neřve a je v něm studenější vzduch. A tady v kanceláři je horko k zalknutí.  Anebo myslíte, že bych měla zavřít i to malé okno?"

         Samozřejmě jsme si ihned vše vysvětlili, náš problém pak zdárně a bleskově vyřešili a já jsem se dokonce ještě v čase před obědem stačil přesunout na svou základnu, vyjmout telefonní sluchátko z vidlice, mrštit jím vedle telefonu a ještě si před tím dnes bezesporu zaslouženým obědem dopřát pár veršíčků posilujícího spánku...