SOHO

Již poněkud únavné stálé sledování koronavirové pandemie narušily v březnu roku 2021 ve sdělovacích prostředcích  zprávy o událostech kolem fotbalového utkání Evropské ligy mezi Slavií Praha a FC Glasgow Rangers. Kromě zranění brankáře Slavie se probíral hlavně údajně rasistický výrok slavistického stopera na adresu černého obránce Skotů s finským pasem. To ve mně vyvolalo vzpomínku na příhodu z mého mládí. Z dnešního úhlu pohledu jsem se  tehdy asi dopustil rasistického výroku, a to když jsem v Londýně na zhuleném feťákovi tmavé pleti požadoval trochu nevybíravými slovy uvolnění cesty. Tehdy mě nikdo z rasismu neobvinil a zřejmě asi nikdo, včetně mne i adresáta, moji oprávněnou žádost za rasistický výrok vůbec nepovažoval. Ale od té doby uplynulo již půl století. Tehdy se s rasismem tolik nekšeftovalo jako dnes a většině lidí byl rasismus úplná putna! O tempora, o mores!

Před mnoha lety mě můj zaměstnavatel vyslal na školení počítačových programátorů do Anglie. Školení se konalo v blízkosti Londýna a já se o volném víkendu vypravil do této metropole shlédnout její pamětihodnosti. A samozřejmě jsem také zamířil do SOHO, do městské čtvrti nemravnosti a zločinu. Samozřejmě jsem byl zvědavý jenom na tu nemravnost, se zločinem  jsem se zrovna potkat netoužil. Čtvrť jsem proto navštívil za bílého dne. Nemravnost totiž v SOHO bujela celý den, zločin pouze v noci. Dokonce se tradovalo, že londýnská policie má se zločinci nepsanou gentlemanskou dohodu. Podle této dohody zločinci neobtěžovali turisty v SOHO až do druhé hodiny ranní. Poté čtvrť kompletně opustila s turisty i policie a až do páté hodiny po půlnoci se zde vesele smilnilo, kradlo, vraždilo a místní gangy si vyřizovaly své účty. Po páté hodině vtrhla do SOHO opět policie, dala odvézt a identifikovat mrtvé a případně doplnila své záznamy o hledaných zločincích, většinou stačilo dopsat v jejich složce datum úmrtí.

         Já jsem ovšem čtvrtí procházel zcela bezpečně za bílého dne a s potěšením jsem studoval poloobnažené i zcela obnažené krásky ve výkladních skříních. Na druhou stranu provokativně oblečeným krasavicím, těm vypuštěným do ulic, jsem se pečlivě s uzarděním a se sklopenýma očima vyhýbal. Bližšímu kontaktu s nimi mi bránila nejen výše mojí disponibilní finanční hotovosti, ale především moje přesvědčení mladého muže vychovaného v lůně socialistické společnosti. Právě díky této výchově jsem jasně rozpoznal a odsoudil prohnilost kapitalistického řádu, který se vůbec neštítil  učinit z křehké ženy povolnou loutku v chlípných rukách dostatečně solventních mužů.

         Bohužel, i přes veškerou opatrnost jsem se tehdy v SOHO ani já nevyhnul nečekané  nepříjemnosti. Kráčel jsem pokojně prázdnou a velice úzkou uličkou. Dva lidé by se v ní stěží bez kontaktu minuli. Náhle se z postranní kolmé uličky vyřítil do prostoru přede mnou asi dvoumetrový černoch. S obličejem obráceným proti mně začal máchat obrovitými pěstmi. Udržoval si sice ode mne konstantní vzdálenost, přesto mi byl jeho stínový box krajně nepříjemný. Příliš jsem se ho neobával, černoušek byl sice vysoký a s dlouhými pařáty, ale jinak to byla taková spíše podvyživená sušinka. A já se mohl spolehnout i na své znalosti sebeobrany, od konce mé  závodní judistické kariéry tehdy ještě příliš času neuplynulo. Já si ale hlavně uvědomoval, že jsem zde také jako reprezentant socialistického tábora a že se na příslušníka bezpochyby hanebně utlačované černé menšiny nemohu sápat jako na třídního nepřítele. Chlapec byl zřejmě něčím rozrušený, bude třeba ho uklidnit a ukázat mu přátelskou tvář. Je třeba s ním vlídně promluvit. A to bude problém! S obavou jsem si tehdy uvědomil, že moje angličtina nejspíše nebude na takový úkol stačit. S angličtinou jsem se totiž začal  seznamovat až v okamžiku kdy bylo skoro jisté, že se vyskytla reálná možnost návštěvy britských ostrovů v rámci odborných školení pro zaměstnance našeho výpočetního centra. A tato možnost byla neopakovatelná. A já jsem tehdy tak toužil osobně poznat prohnilý Západ a následně jej samozřejmě i nekompromisně odsoudit, že jsem byl připraven i nekorektně vylepšovat informace o své znalosti anglického jazyka. To se mi nakonec povedlo, hlavně ovšem proto, že se o moji znalost angličtiny naštěstí vůbec nikdo nezajímal. Naši technici, kteří Albion navštívili přede mnou, mě ujistili, že k přednáškám dostanu obsažné tištěné podklady, které si vždy mohu přes noc se slovníkem v ruce prostudovat.  Nesmím proto doma zapomenout podrobný slovník. A pro běžný život vystačím s dobrou konverzační příručkou. Tady mi ale doporučují naučit se běžně užívané fráze do té míry, abych se obešel bez častého nahlížení do příručky.

         A já nyní stojím před poskakujícím monstrem, které na mne cení zuby, valí obrovské bulvy, máchá mi před očima pěstmi a zřejmě potřebuje uklidnit vhodně zvoleným slovem. V tu chvíli si ale uvědomuji, že konverzační příručku jsem zapomněl na hotelu.

Já ovšem nepodléhám panice, něco zvládnu i bez příručky!  Rozhodně nezaškodí pozdravit!

Moje tři pokusy, a to Hello!,  Hi!  a  How do you do? zůstaly zcela bez odezvy. Skoro se mi zdálo, že frekvence výpadů toho černého chlapíka se i trochu zvýšila. Horečně lovím v paměti. A vzhledem k okolnostem již trochu se sebezapřením pokračuji:  I´m very glad to see you, It´s a  pleasure meeting you, How are things? V mé mateřštině tedy Rád vás vidím, Rád vás poznávám, Jak to jde?.  Nadále již v této ponižující podbízivosti nehodlám pokračovat, hlavně proto, že mé znalosti konverzace na téma Setkání zde bohužel končí. Poslední prohlášení, které si na toto téma ještě pamatuji Can´t complain  tedy Nemohu si stěžovat mi v tuto chvíli a za daných okolností připadá nevhodné ba doslova trapné.

    Ale je třeba pokračovat, ten tmavý hoch se zdá být stále nervoznější. Ale ovšem! Zapomněl jsem se představit!  My name is Tom, what´s your name? Mohl jsem se mu klidně představit jako Charlie Chaplin,  mělo by to zřejmě stejný účinek a obdobně dopadla i moje následná snaha o odhalení i jeho jména, ta ho pouze ještě více popudila. Takřka se slzami v očích vzpomínám na konverzační příručku zapomenutou v hotelovém pokoji  a v paměti zoufale hledám již jenom nepatrné zbytky konverzačních vědomostí. Většinou mi jsou ale k ničemu. Je mi jasné, že ptát se anglicky svého protějšku kde je nejbližší poštovní úřad nebo ho požádat o taxík na letiště či o zprostředkování setkání s jeho matkou bude stejně beznadějné jako sdělení, že se znám s jeho otcem a že spolu chodíme na ryby. Nedojme ho ani mé přiznání, že nemám rád rybí polévku a rybí tuk a dokonce ani mé doznání, že naopak mám rád svou nebo případně jeho sestru. Ale jak se tedy dostanu z té šlamastiky ven?

Základní pravidlo zápasu judo „Maximum Efficiency with Minimum Effort“  jehož autorem je údajně sám zakladatel juda Dr.Jigoro Kano a které si my, čačtí Čechové, překládáme jako „Kdo uteče, ten vyhraje“ nebo v lepším případě jako „Ústupem k vítězství“, se ve mně sváří s výrokem slavného českého krále Jana Lucemburského „Toho bohdá nebude aby český král z boje utíkal“, tedy s tím výrokem, který jsem si pro své potřeby upravil na „Toho bohdá nebude, aby český junák  ze SOHO zdrhal“.

A spolu s Hamletem jsem si neustále opakoval „Zůstat či zdrhnout, to je to, oč tu teď běží…“  a čas běžel… A přede mnou neustále poskakoval ten černý tajtrlík, cenil na mě zuby, valil obrovské oční bulvy a máchal mi v nepříjemné vzdálenosti od mého ciferníku svými rozměrnými pařáty.

A ve mně rychle narůstal vztek. Normálně jsem velice mírný a empatický  občan, ale když ve mně čas od času bouchnou saze pak je proti mně soptící Vesuv jen neškodné kadidlo. A saze ve mně tehdy bouchly!  Bez ohledu na respekt k utlačované menšině jsem na černouška ze všech sil vztekle zařval a zařval jsem hezky česky:

         „Ty černá vopice, okamžitě s tím blbnutím přestaň!  A jestli ihned neposlechneš, tak se ti může lehce stát, že dostaneš pořádně přes držku!“

Když jsem zařval, byl hoch právě ve výskoku. A skoro bych přísahal, že v jeho kulminačním bodě na několik dlouhých vteřin zamrzl, překvapeně vyvalil ty svoje bulvy a pak dopadl na zem. Dopadl na zem, několikrát silně zadupal nohama jako králík a…  A utekl!

         A já jsem spokojeně pokračoval v procházce. A spokojen jsem byl hned dvakrát. Nejenom s erotickými krásami, které byly v SOHO k vidění, ale také s tím, že se opět potvrdilo mé přesvědčení, že se šprtáním cizích jazyků to není nutné přehánět. Pokud potřebujete cizinci něco opravdu důležitého sdělit, pak bohatě stačí sdělíte-li mu to ve své mateřštině. Ale toto sdělení musí jít přímo od srdce a hlavně musí být sděleno dostatečně důrazně! Pak cizinec většinou velice rád pochopí! A pokud je snad méně chápavý, tak lze vždy ještě přidat na důrazu! A v případě potřeby i opakovaně!