Pivaři ve vinárně

Do razantně rozražených dveří malé žižkovské vinárničky se nekompromisně vevalily více než mírně přerostlé tělesné schránky dvou junáků již pozdně středního věku.

Společně s nimi se do místnosti bezohledně vplížil i mocný pivní odér. Doba covidové pandemie již poněkud odezněla, ztrátou čichu převážná většina populace již netrpěla a tak jako nešlo přehlédnout  ty dva chlapíky, tak také nešlo ignorovat  tu silnou pivní vůni, která je provázela. Ti tři bezesporu patřili bytostně k sobě, asi tak jako kdysi ti tři mušketýři ze slavného románu Alexandra Dumase blahé paměti.

Bylo zcela zřejmé, že ti dva muži byli ještě před pár lety urostlí chasníci. Pouze náplň jejich původně širokých ramen se u nich časem přesunula níže, zhruba do oblasti pupku. To jim však zřejmě na přitažlivosti nic neubralo a tak není divu, že se k nim ta jejich voňavá společnice, ta pivní vůně, ta děvka prodejná, vášnivě přimkla a přitulila již na počátku jejich dlouhé cesty žižkovskými hospodami, knajpami a putykami a dokonce cestou stále rostla a mohutněla…

    Hej hospodo! Dal bych si velkou světlou nefiltrovanou dvanáctku, zahlaholil jeden z právě došlé dvojice, jakmile se mu podařilo zastavit a následně srovnat předchozí chůzí poněkud rozkolísané tělo. Jeho společník Lojza ale okamžitě pochopil jakého faux pas  se jeho kolega dopustil. I když měli oba stejné vzdělání,  oba vystudovali stejnou školu, dokonce školu zvláštní, on sám si některé ročníky pro jistotu zopakoval dvakrát a tak se cítil být jistější v kramflecích:

    Venco, zadrž!  Tady nejsi v hospodě!  Toto je vinárna!  Tady dostaneš víno, ne pivo! Tady se nehraje na světlé a na tmavé, ale na bílé a na červené. Případně také na růžové…  To dodal již jenom pro čisté svědomí i když si tím nebyl tak úplně jistý.

    Statná vinárnice se rychle vzpamatovala z úvodního šoku, nasadila profesionální úsměv a zahlaholila: Tak pánové, čím vám posloužím? Dáte si bílé nebo červené?

Lojza nechtěl riskovat další trapas a tak Vencu předběhl a sám se chopil iniciativy:

Prosím, madame, jaká je nabídka bílých vín?

    Tak to, prosím, bychom tu měli Rulandské šedé, Veltlínské zelené a Tramín červený!

    Lojzovi spadla čelist, bezradně se podíval na Vencu a již jen nejistě pokračoval:

A jaká máte červená vína?

     Tak to vám mohu nabídnout pouze Modrý Portugal anebo Rulandské modré!

Lojza je zděšený a jenom koktá: Pa pa paní, prosím, mohla byste tu nabídku ještě jednou zopakovat?

    Ale s největší radostí. Z bílých vín si můžete vybrat buď Rulandské šedé, Veltlínské zelené anebo Tramín červený. A z červených vín Modrý Portugal nebo Rulandské modré!  A našlo by se i nějaké to cuvée!

    Lojza lapá po dechu, ale světem protřelejší Venca rázně zasahuje: Paní, to stačí! Srdečně vám děkujeme! Bohužel, vaše nabídka tak zcela neodpovídá našim vysokým požadavkům! A jen pro sebe v duchu dodává: Hlavně ne ta paleta nečekaných barev! Půjdeme se proto, jenom pro jistotu, ještě poptat u konkurence…

    Poté se Venca obrací na Lojzu a šeptem mu říká: Lojzo, ta baba si z nás určitě dělá prdel! Jestli si chceš dát třeba růžově puntíčkované modrozelené „kyvé“, tak si posluž, ale já pádím na poctivou nefiltrovanou dvanáctku Bernard!

    Lojza zděšeně vrtí hlavou a poslušně následuje Vencu ven na jeho pouti do žižkovské Zahradní restaurace Lavička…