Funus

Jsem již obstarožní chlápek a rád si občas dám šlofíka. Z příjemné odpolední  siesty mě nedávno necitlivě vytrhlo odpudivé kvílení mého historického mobilního telefonu. Tento přístroj mi k mým osmdesátým narozeninám s láskou věnovali příbuzní, kteří ovšem jeho funkčnost nejdříve pár let testovali. Takže mám perfektně otestovaný přístroj, ale přístroj, který příchod nové SMS zprávy oznamuje nesnesitelným pazvukem. Většinu znalostí a dovedností nezbytných pro důstojný život v dnešní digitální době bohužel postrádám a tak před časem můj heroický pokus o změnu oznamovacího signálu skončil pouze instalací čehosi, co do značné míry připomínalo tu dělnickou Internacionálu. Minimálně příslušníci mé generace jistě pochopí, proč jsem oznamovací signál SMS a příchozích hovorů raději ihned zbaběle vrátil do původního stavu…

Rozespalý zvedám mobil a přijímám SMS zprávu. Píše mi Honza, můj dlouholetý kamarád a přítel:

Ahoj dědku! Mám k Tobě velkou prosbu! Momentálně jsem nemocinkatej a ležím kopytama vzhůru neschopný jakéhokoliv pohybu. A do toho všeho ještě zhebnul Ferda! Jistě se na něho pamatuješ. Obrážel za mlada s naší partou všechny žižkovský knajpy a Tebe kdysi označil za sráče, protože jsi v hospodě „U vystřelenýho oka“ nedokázal dorazit tu poslední dvanáctku a poblil ses! Navštívil jsem před dvěma týdny Ferdu ve špitále, to již věděl, že je na cestě do věčných lovišť a Ferda mě prosil, abych mu určitě šel na pohřeb, v duchu se tam pomodlil za jeho hříšnou duši a po pohřbu zapil i jeho hříšné tělo ve své oblíbené hospůdce. A já mu to neprozřetelně svatosvatě slíbil…. Vzhledem ke svému aktuálnímu stavu ale  nemohu svému slibu ani při nejlepší vůli dostát. Apeluji proto na Tebe a na Tvou čest! Nebuď sráč a vezmi to za mne! Pohřeb je zítra ve velké obřadní síni Strašnického krematoria v deset hodin! Následný výběr hospody pak nechávám plně na Tobě…

 Přiznávám, že mě Honzova prosba nepříjemně zaskočila. Věta, kde mi oznamuje, že zhebnul Ferda, mě ponechala ještě v klidu. Když jsem ji četl, byl jsem přesvědčen, že Honzovi asi chcípnul jeho oblíbený křeček. Ovšem další podrobnosti mě vyděsily. Rozhodně jsem přesvědčený, že žádného Ferdu neznám a nikdy jsem ani neznal. A tituly typu „sráč“ a ještě i výživnějšími jsem byl obdařen kumpány při našich spanilých jízdách po žižkovských hospodách tolikrát, že by to vydalo na sofistikovaný naučný slovník. Až po chvíli jsem si na jednoho Ferdu přece jenom vzpomněl! Na Ferdu Mravence! V mém dětství mi imponoval mravenečkův červený šátek s černými puntíky, jeho šikovnost a vynalézavost a jeho nezištná práce všeho druhu ve prospěch ostatních. Bohužel, později můj kladný vztah k Ferdovi utrpěl vážné trhliny. Začalo to v mých devíti letech, kdy jsem se, jako novopečený pionýr, zúčastnil slavnosti „šátkování pionýrů“. Když mi vedoucí Pionýra slavnostně uvázal na krk rudý šátek, dožadoval jsem se tehdy černých puntíků na šátku tak vehementně,  že moji rodiče byli následující den povoláni k nepříjemnému pohovoru s ředitelem školy. Další trhlinu utrpěl můj vztah k Ferdovi během mé puberty. Zjistil jsem, že šikovnost a vynalézavost nejsou vlastnosti, kterými bych se mohl zrovna chlubit. A do mého srdce se pomalu vkradla závist. A závist rozhodně nefandí žádnému pozitivnímu vztahu. Ferda, neferda! V dospělosti jsem se ale již uklidnil a můj postoj k Ferdovi se stabilizoval. Nejdříve jsem se pod vedením Strany a dělnické třídy zúčastnil budování socialismu v naší vlasti a po sametové revoluci jsem časem definitivně dospěl k poznání, že nezištná práce hlavně ve prospěch těch ostatních je totální blbost! A toto poznání mi dalo i příjemný pocit intelektuální převahy nad tím pitomým mravenečkem!

Můj současný problém není v tom, zda vyhovět či nevyhovět příteli. Samozřejmě bych Honzíkovi rád pomohl. Bohužel, on neví, že mé aktuální  pohybové schopnosti jsou zásluhou mého věku a tělesné kondice skoro na úrovni batolete, a to tvrdím jen s malou nadsázkou. Do Strašnic to není sice daleko, jenom pár stanic tramvají, ale problémem může být nástup do vozu a případný výstup z vozu, a to i pokud dorazím živ a relativně zdráv. Ale, díky bohu za Internet! S jeho pomocí si doma zjišťuji všechny vhodné nízkopodlažní a bezbariérové přímé spoje do stanice Strašnické krematorium. Nakonec jsem jeden příhodný spoj našel. Musím sice vyjet časně ráno abych byl v cíli ještě před začátkem obřadu, ale snad jsou v okolí krematoria anebo v přilehlém Vinohradském hřbitově lavičky, které mi umožní smazat spánkový deficit.

Heuréka! Zdařilo se! A před obřadem mě včas probudily hlasy pozůstalých, kteří se po svém příchodu bouřlivě navzájem vítali! Tolik radosti a nadšení jsem již dlouho neviděl. Sdílím jejich nakažlivé veselí a radostně se hrnu do obřadní síně. Až tady ke svému zděšení zjišťuji, že pro mne, náplavu, není místo k sezení a já musím celý obřad absolvovat ve stoje. Zaklíním se ve vzpřímené poloze v rohu obřadní místnosti, začínám se modlit za Ferdovu duši, trpím a jenom doufám, že obřad nebude příliš dlouhý.

Zazní varhany a obřad začíná! Varhany! Jejich majestátní zvuk mi bolestivě připomíná trauma z dětství. Jako pokřtěný prvńáček jsem tehdy musel povinně navštěvovat hodiny náboženství. Na spásu našich dětských dušiček v té době dohlížela paní katechetka, která  sice sama plála očistným ohněm Boží milosti, ale nás strašila jen plameny pekelnými. To proto, abychom se včas vzpamatovali a našli si tu pravou cestu do ráje. Svou první svatou zpověď jsem absolvoval v branickém kostelíčku. Paní katechetka nám tehdy doporučila, abychom své hříchy sepsali v pořadí provinění proti desateru Božích přikázání. A dokonce nám povolila, po dohodě s farářem, si tento soupis hříchů vzít s sebou ke zpovědi. Za tento tahák jsme byli všichni vděční. Paní katechetka byla dokonce tak vstřícná, že nám vysvětlila i význam šestého přikázání  „Nesesmilníš“. V našem případě se prý jedná o myšlení na nemravné věci a prohlížení nemravných obrázků. Při mé svaté zpovědi se pak stařičký pan farář upřímně vyděsil, když jsem se mu přiznal, že pravidelně smilním několikrát denně. Naložil mi proto takovou porci modliteb za pokání, že já je v kostele drmolil ještě v době, kdy nad mojí hlavou hřměly varhany následující velké mše pro dospělé a moji spolužáci již v té době hráli fotbal mezi náhrobky na přilehlém hřbitově. Propojení zvuků varhan s pocitem viny mě pak navíc pronásledovalo po celý život…

Ale zanechme vzpomínek, smuteční obřad, který prakticky celý sestával pouze z varhanní hudby, končí a rakev s Ferdou pomalu mizí za oponou. S obtížemi se narovnávám a šourám se pracně k východu z obřadní síně. Zbývá již jen problém jak se dopravím zpět. A samozřejmě ještě zbývá přípitek v hospodě za Ferdovo hříšné tělo. Volba hospody, kterou Honza ponechal na mně, je samozřejmě jasná. Žádná hospoda na světě se nevyrovná žižkovské Zahradní restauraci Lavička. A hlavně, z žádné hospody to nemám tak blízko domů! Nyní se ale musím dostat na tramvajovou zastávku. První problém nastává již na přechodu parkoviště mezi Strašnickým krematoriem a Vinohradskými hřbitovy. Nechtěně se zde střetávám s paní asi v mých letech. Do dámy vrazím, zachytím se její hůlky, ona mě obejme kolem krku a oba se snažíme obnovit ztracenou rovnováhu. Následně se proto zmítáme v rytmu tance, který hodně vzdáleně připomíná valčík. Náhodně přihlížející teenager vzrušeně telefonuje své přítelkyni, že je právě svědkem natáčení dalšího dílu TV Show StarDance …když hvězdy tančí.
Moje partnerka na mne přitom stále upírá zvlhlé a rozzářené oči. Trochu mě to i vyděsilo, ale náš rej naštěstí včas zastavili městští policisté. Mou partnerku a její hůlku transportují na Vinohradský hřbitov a  mne nešetrně dostrkají na tramvajovou zastávku. Přijíždí nízkopodlažní spoj a spolucestující mě obětavě cpou do tramvaje. Někdo mě přitom i drží pevně za zadek, jako heterosexuál doufám, že se nejedná o muže, že by ale žena vyvinula takovou sílu?  Nástupní plošina obsahuje čtyři sedadla pro staré či zdravotně postižené osoby. Z plošiny vedou příkré schůdky do dvou výše položených pater tramvaje. Zde je nemálo volných sedadel, pro mne však dnes nedosažitelných. Všechna čtyři sedadla na plošině jsou obsazena mladými ženami, které na mne vysílají povzbuzující úsměvy. Očekávají snad, že jim předvedu scénu jak se starý šerpa šplhá na Mount Everest?  Moje hrdost mi ovšem nedovolí abych žebral o posed. Tramvaj brzdí a zastavuje. Jedna z mladých dam se zvedá a vystupuje, Já se ovšem „bleskurychle“ vrhám na opuštěné sedadlo. Hurá! Teď již snad dojedu bez úhony. Do tramvaje nastupuje stařík s hůlkou. Tváří se poněkud vyděšeně a rozhlíží se kolem. Celý se klepe a zřejmě není ve své kůži. Vrhám zuřivé pohledy na mladé dámy sedící na sedadlech pro staré lidi a invalidy. Očekávám, že některá nabídne staříkovi svoje sezení. Dívky však zarputile klopí zrak, sledují své mobilní telefony, žvaní se svými protějšky a staříka ignorují.

Rozhodl jsem se, že jim udělím lekci. Pohnu jejich svědomím. Vstal jsem a staříkovi jsem poněkud teatrálně a hlasitě nabídl své sedadlo. Ten se na mne vděčně podíval, sesunul se na sedadlo, okamžitě vytáhl z kapsy mobilní telefon a začal zuřivě komunikovat:  Ahoj Járo! Slyšíš mě? Jsem v tramvaji a jedu za tebou! Slyšíš mě, Járo? Proč nic neříkáš? Jsem v tramvaji a jedu za tebou! Proč nic neříkáš?

Samozřejmě jsem si v tu chvíli uvědomil proč Jára nic neříká. Těžko vám totiž může odpovídat někdo, jehož číslo vůbec nevytočíte…

Ve stejné chvíli se jedna z těch sedících dam zvedla a s okouzlujícím úsměvem mi nabídla své sedadlo. Bylo to pro mne veliké zadostiučinění. Konečně někdo, kdo mě pochopil! Nad mladou generací zřejmě vůbec není třeba hned lámat hůl!

V okamžiku mé nejvyšší euforie ale tramvaj zastavila a ta milá dáma ji na té zastávce zřejmě plánovaně opustila… Jaké hořké zklamání!

Příteli Honzovi jsem ale nakonec přece jenom vyhověl. V žižkovské Zahradní restauraci Lavička jsem zapil i hříšné Ferdovo tělo několika škopky nefiltrované dvanáctky humpoleckého pivovaru Bernard.

Těch škopků bylo naštěstí tolik, že mě tehdy ani nerozhodila SMS zpráva od Honzy, ve které mi sděloval, že se spletl a že Ferdův pohřeb bude až o den později. A že doufá, že jsem toto upozornění dostal včas a že se pohřebního obřadu zúčastním…