Den svatého Valentýna u nás na Žižkově

Chytrá a spanilá čtenářko, moudrý a vnímavý čtenáři! Co říkáš této úvodní větě: Seděl na lavičce v Lavičce...  Upřímně, který pisálek, amatér jako já, jinak pokorný služebník literární Múzy, by mohl odolat tak vtipnému úvodu fejetonu? Bohužel, ale nepopiratelným faktem bylo, že hrdina našeho příběhu ve skutečnosti seděl především na svém vlastním zadku, a to u stolku a rozhodně ne na lavičce, ale na celkem pohodlné židli. Pravdou ale také bylo, že na té židli skutečně seděl v žižkovské zahradní restauraci Lavička. Jeho většinou o něco mladší kumpáni právě bouřlivě slavili den svatého Valentýna, údajně patrona všech zamilovaných. On Valentýna ovšem neslavil, od podobných pošetilostí ho chránila nejen nemohoucnost, ale hlavně moudrost stáří, kterou mu poskytoval jeho požehnaný věk. A pokud byl snad zamilován, tak potom jenom do zlatavého obsahu sklenice, která stála na stole před ním. Ta obsahovala nefiltrovanou dvanáctku, bezkonkurenční produkt humpoleckého pivovaru Bernard,  který je špičkovou nabídkou i této proslulé žižkovské restaurace. Rozhodně tedy ne nějaký přeslazený Valentýn, ale vždycky jen a jenom poctivý nahořklý Bernard!  

    V okamžiku, kdy se chystal blaženě se zasnít, padl jeho pohled zcela bezděčně na ciferník náramkových hodinek, které měl na levé ruce. Jejich velká ručička se blížila k dvanáctce a malá ručička atakovala číslici, která označovala zavírací dobu převážné většiny místních malých obchůdků.

    Zděšeně vykřikl: Proboha, co Mařka! Proboha, co květiny! Jeho zatím poslední žena, Marie, slavila své narozeniny právě den po dni svatého Valentýna.  A on jí vždy, tedy minimálně vždy v posledních osmi letech, při této příležitosti kupoval květinový dar…

    Snad to ještě včas stihne! Naštěstí, květinářství bylo od restaurace vzdáleno vzdušnou čarou směrem přes hlavní třídu asi jen padesát metrů. Okamžitě se „bleskurychle“, jak to jen jeho zchátralé tělo dovolilo, zvedl, přes rameno křikl na kamarády aby mu objednali dalšího Bernarda, ujistil je, že se za chvíli vrátí a vyrazil ven…

    Vzduchem to nešlo, letiště ani heliport a helikoptéra nebyly k dispozici. Musí se tedy dopravit po souši. Bohužel, restaurace i květinářství se nacházejí právě uprostřed dvou tramvajových zastávek. Tudy tedy rychlá cesta také nevede! A taxík v nedohlednu! Musí se proto spolehnout na vlastní pohon. A to je tedy skutečně jen jako sázka do loterie!

    Nakonec se ale zadařilo! Vyrazil, sem tam narazil, párkrát se s někým srazil  i nos si málem přerazil, ale přece jenom včas dorazil a do dveří květinářství vrazil! 

Přehlédl totiž poslední schod, ale jeho hlava naštěstí minula skleněnou výplň dveří a jak se v pudu sebezáchovy zachytil kliky u dveří, ty se otevřely a on se, celkem bez vážnější újmy na zdraví, ocitl na podlaze provozovny. Po stojanu s květinami se vyšplhal do vzpřímené polohy, ze stojanu uzmul rudou růži a belhal se k pokladně.

     Rozesmátá paní pokladní, žena toho nejlepšího věku, na něho spiklenecky mrkla: Tak to máme růžičku za pouhých osmdesát Kč! Ten svatý Valentýn! To bude mít vaše přítelkyně určitě velkou radost!

    Na svatýho Valentýna já vám, víte co…?! Ta růže je pro moji stařenu Mařenu! Zejtra slaví sedumdesáté třetí narozeniny a já jí pravidelně na svatýho Valentýna kupuju nějakej ten květák. A už dobrejch osum let. A ještě nikdy jsem nezapomněl, dodal pyšně...

    Protřelé obchodnici zablýsklo chtivě v očích:  A není to trochu málo, jenom jedna růžička, necítí se paní choť poněkud ošizená?

 To nevím, ale od té doby, kdy jsem jí před osmi lety navždycky zatlačil voči, si ještě nestěžovala. To víte, stáří je stáří! Dyť byla jen o sedum let mladší než já…

 Tak se tu, paní, mějte! A když ještě nějaký ten čásek vydržíte, koukám totiž, že jste ještě docela ve formě, tak se možná zase za rok sejdeme! A poněkud nejistým krokem se s růží v ruce vydal rozvážně zpátky, směrem k restauraci Lavička...