Albert

Anotace: Zavřeli Alberta! Že někoho občas zavřou, je na Žižkově celkem běžná událost, tehdy ale byla pro mnoho zdejších obyvatel hotovou katastrofou. Jeden z těch nejhůře postižených dnes vzpomíná...

Tak nám zavřeli Alberta! A hned na pět týdnů! Natvrdo!  A já mám z toho velmi nepříjemný pocit!  Albert totiž není žádný žižkovský čórkař ani problematický povaleč bez domova, Albert je velkoprodejna potravin. A pro mne, bezmála osmdesátiletého žižkovského starobního důchodce a vdovce, má Albert rozhodující strategický význam. Je vzdálen od mého bydliště necelých sto metrů a nabízí za rozumnou cenu vše, co dnes ještě potřebuji k životu. Albert nabízí, kromě potravin všeho druhu, kromě psích a kočičích konzerv a kromě mých oblíbených alkoholických nápojů i nejnutnější drogistické zboží. Vzhledem k tomu, že základním ošacením a ručníky jsem pravděpodobně předzásoben až do konce svých dní, stačilo mi, vzhledem k mým finančním a zejména pak pohybovým možnostem, opustit vyhřátý pelech dvakrát do týdne  a nákupem v Albertu uspokojit veškeré své oprávněné životní potřeby včetně potřeb mé milované kočičky Miki.

         Nyní je ale všechno jinak!  Mé životní jistoty se hroutí!  Jistě, letáčky v prodejně nás s čtrnáctidenním předstihem upozorňovaly, že prodejna Albert bude na pět týdnů uzavřena. Dokonce se nás snažily přesvědčit, že je to pro naše dobro a po rekonstrukci prodejny prý budeme nakupovat ještě více, lépe a radostněji!  Ale kdo mi poradí jak mám přežít těch pět týdnů?!

         Vzal jsem zbytek rozumu do hrsti a začal horečně přemýšlet. V okolí mého bydliště jsou v celkem rozumných vzdálenostech rozmístěny četné malé prodejny našich asijských spoluobčanů. Jejich prodejny jsou sice dobře zásobeny, ale portfolio prodávaných produktů je často nepředvídatelné. Bude třeba zjistit co se kde prodává, v jaké kvalitě a za jakou cenu. To vše bych měl zjistit nejpozději v průběhu prvního týdne a sestavit nákupní rozvrh na čtyři zbývající týdny.

         Dnes je pondělí, první den mého života bez Alberta. Po víkendu je třeba se rozjíždět opatrně. Zvolil jsem proto pondělí za den, kdy se bude nakupovat  převážně drogistické zboží. Zboží tohoto druhu obvykle mnoho nepotřebuji. Takže, co je nutné dnes zakoupit? Nový zubní kartáček si nadělím až na Vánoce, mýdlo při troše snahy ještě týden vydrží, zubní pasta jakbysmet, stejně ji za chvíli nebude nač používat a pytlíky na odpad mi ještě dva zbývají. Takže je třeba zakoupit jen to nejdůležitější a nejčastěji používané. A to je toaletní papír!  

         Bohužel, blízká drogistická velkoprodejna na hlavní třídě většinou nabízí toto zboží v ekonomickém balení po 16 rolích.  To by sice spolehlivě uspokojilo i tak náročného spotřebitele jako jsem já, ale vznikají neřešitelné potíže s dopravou. Auto a ani dvoukolák totiž nevlastním …

Nevadí, na blízkém náměstí se nalézá dobře zásobená malá drogerie, kde mě rádi obslouží. Navíc je vedle drogerie řeznictví, které potřebným zákazníkům nabízí teplé obědy. To mě přivedlo na myšlenku, že si dnes dopřeji ten luxus, že nebudu vařit. V drogerii jsem skutečně obdržel strategický materiál v požadovaném balení po 4 rolích a nyní se hrnu do dveří řeznictví. Řeznictví  je poměrně prostorné a obdélníkového tvaru. Na jedné delší straně je vchod z ulice a prosklená výloha. Na té druhé straně je široký prodejní pult s vystavenými masnými výrobky a za pultem postává několik svalnatých dam, připravených obsloužit  potřebného zákazníka. Na kratší straně obdélníku, která je vzdálenější od vchodových dveří, je výdejna teplých jídel. Zde kraluje statná padesátnice s vysportovaným tělem a přísným výrazem ve tváři. Ta mi přiděluje umělohmotný tác s bílým plastovým talířkem včetně bílých plastových příborů. Nejsem zde poprvé a tak dobře vím, že tác se vrací, to ostatní je jenom na jedno použití. Tato nehospodárnost ovšem zraňuje moji vrozenou šetrnost  a tak mám doma již slušně vybavený plastový jídelní servis.

Nyní již zbývá připravit si kulinářský zážitek dle vlastní fantazie. Ukazuji na jednotlivé vystavené ingredience a obsluha mi je podle mého přání vkládá na talířek. Posléze můj výběr dáma finančně ocení a požádá mě o zaplacení. Jsem skromný, takže jsem si dal naložit na talířek pouze pečené kuřecí stehno a moravské zelí. Ani to však není zadarmo a moje aktuální hotovost se povážlivě tenčí. Náhle si uvědomuji, že plastový příbor nebude na kultivované zpracování pečeného stehna stačit. A představa kuřecího stehna v mé upatlané ruce spolu s představou trapně umaštěné brady se mi přímo hnusí. Samozřejmě, všiml jsem si cedulí, že mi jsou připraveni poskytnout kovový jídelní příbor, ale jen proti vratné záloze 20 Kč. Přesto o příbor požádám a horečně lovím v peněžence mezi drobnými. Snad se mi podaří dát požadovaný obnos dohromady!  Žena za pultem mě chvíli s pobavením pozoruje a nečekaně mě překvapí:  Víte co, zdá se mi, že jste poctivý člověk. Já vám ten příbor půjčím bez zálohy, ale vrátíte mi jej přímo do ruky!  

Samozřejmě, samozřejmě! Nadšeně souhlasím dojat její velkorysostí. Spolehněte se! Je hezké, že jsou ještě lidé, kteří vědí, že chudoba cti netratí a jsou ochotní vám důvěřovat. Šourám si to s potravou do středu místnosti. Zde je pár stolečků u kterých lze ve stoje konzumovat zakoupené jídlo. Okamžitě tak činím a je mi blaze. Pochutnal jsem si ! Nyní je ještě třeba po sobě uklidit. Pro vyhození zbytků jídla a odložení použitého náčiní zde mají blízko vchodu dřevěnou konstrukci, která připomíná velký botník. Na vrchní plošinu "botníku" odložíte jídelní tác. Pod plošinou jsou nevelká padací dvířka. Do padacích dvířek vhodíte plastový talíř s případnými zbytky jídla a také jídelní příbory na jedno použití. I to jsem již prováděl častěji a tak nyní postupuji zcela mechanicky. Naneštěstí jsem si neuvědomil,  že jsem dnes výjimečně použil  zapůjčené příbory. S hrůzou sleduji jak kovové příbory mizí v prostoru za padacími dvířky. V panice vrážím hlavu do padacích dvířek. Hlava se do dvířek sice jakž takž vejde, ale vidím jen černou tmu a v dálce nějaké bílé předměty. Snad plastové talířky, plastové příbory, možná zbytky jídel. Po mých kovových příborech nikde ani stopa. Vytahuji rychle hlavu z padacích dvířek. Uvědomuji si, že uvnitř za padacími dvířky je připevněn velký černý umělohmotný pytel do kterého padají předměty vhozené padacími dvířky. Bude třeba prohlédnout ten pytel! Pod padacími dvířky jsou větší běžná dvířka, přes která obvykle provádí určená osoba výměnu pytle s odpadky. Otvírám dolní dvířka, vrhám se na černý pytel, vytrhávám jej ze závěsů a odtahuji svou kořist doprostřed řeznictví.

Nevnímám vůbec okolí, nořím hlavu a přední končetiny do pytle a zoufale hrabu a hrabu ...

Personál prodejny v úleku šokovaně přihlíží.  Ne tak někteří hosté. Ti neberou vůbec na vědomí nepřítomnost pytle na odpadky a bez zábran sypou zbytky svých lukulských hodů padacími dvířky na dno "botníku".  Dolní dvířka jsou po mém předchozím zásahu stále otevřená a tak tuto devastaci hygienického zařízení bezmocně pozoruje stále ještě paralyzovaný tým prodejny.

   Zato já slavím první úspěch. Na dně černého pytle nahmatávám povědomý kovový předmět. Není pochyb, je to můj jídelní nůž! Vidlička sice nikde, ale alespoň něco mám! Chci se na okamžik narovnat, ale v tu chvíli okolo mé hlavy padá do pytle plastový talíř, plastové příbory a nedojedená rýže  padá nejen do pytle, ale i na moji hlavu. A to už bylo pro moji ztrápenou nervovou soustavu příliš. Tak někdo si nejen troufá házet odpadky do mého pytle, ale dokonce mi ještě bezostyšně sype na hlavu svou nedojedenou potravu! Vztekle zařvu, vypustím do éteru pár nepublikovatelných urážlivých slov a s námahou se hrozivě vztyčím, připraven si to s vetřelcem vyřídit. Jsem sice již stařec, ale svých poctivých sto kilo stále ještě mám a tak pozor na mne! V ruce držím nalezený nůž a otáčím se na vetřelce. Překvapeně hledím na drobného mužíčka nažloutlé pleti. Typický obyvatel země vycházejícího slunce na mne hledí vyděšeně s očima rozšířenýma hrůzou. Typickým znakem mužíčkovy rasy jsou normálně šikmé oči, ale tenhle je má hrůzou tak vyvalené,že jsou úplně kulaté. Japonský turista vyráží podivné skřeky, pochybuji, že se jedná o samurajský bojový pokřik a žene se úprkem k východu. Ten se zastaví až v Tokiu a hned tak brzy na krásy matičky Prahy nezapomene! Teprve později jsem pochopil, co Japončíka tak vyděsilo . Snažil jsem se vžít do jeho situace. Představte si, že jako turista přijedete do krásného města zalitého sluncem a obdivujete historické památky. Lidé jsou  tu všude milí a vstřícní. Dostanete hlad, zaskočíte si na malou svačinku, pochutnáte si a v okamžiku, kdy spořádaně likvidujete  odpadky , vyleze z odpadkového pytle stokilové řvoucí monstrum s nožem v ruce a s rukama až po lokty zbrocenýma krví. Samozřejmě hned nepoznáte, že se jedná o tupý jídelní nůž a že hysterické monstrum nemá ruce zbrocené krví, ale kečupem, který nějaký pitomec vylil do pytle a ve kterém se to monstrum máchalo ve snaze nalézt ztracenou vidličku …

Konečně se probral i personál prodejny. Statná řeznice mi vyrvala z rukou pytel s odpadky, odmítla poslouchat můj blábol o ztracené vidličce a pytel odnesla někam do zákulisí prodejny. Pochopil jsem, že vidlička je pro mne nenávratně ztracena a zkroušeně jsem se šoural s omluvou k výdejně jídel. Žena za pultem mi věnovala pohled plný pohrdání. Evidentně jsem zklamal její důvěru. Bezděky jsem položil zachráněný nůž s kečupovou polevou na čistý bloček u její příruční pokladny. To evidentně k oteplení našich vzájemných vztahů nepřispělo, stejně jako ten fakt, že jsem si zcela bezmyšlenkovitě začal stírat kečup s rukou čistými papírovými  ubrousky, které měla připravené pro budoucí zákazníky.

   Zajíkavě jsem ženě převyprávěl historii ztraceného příboru a zdůraznil jsem svou upřímnou snahu o jeho záchranu. Upozornil jsem na skutečnost, že nůž je na světě a na to, že vidlička zřejmě ještě neopustila prostor prodejny a že při troše štěstí by se dala v odpadcích dohledat. Samozřejmě požadovanou zálohu za příbor uhradím a rovněž jsem připraven věnovat nevratnou odměnu celých 10Kč každému, kdo vidličku najde nebo o ní podá věrohodnou zprávu. Podle střídajících se barev  v ženině tváři, mezi kterými převládal brunátný odstín, jsem pochopil, že ani tentokrát jsem tak zcela neuspěl. Vzteklá grimasa v její tváři a rozmáchlé gesto rukou mě posléze spolehlivě nasměrovaly ke dveřím …

Již na čerstvém vzduchu jsem si ke své lítosti uvědomil, že řeznictví je dalším prodejním místem, kterému se bude v nejbližší době radno vyhnout. Tak to mi ten život bez Alberta pěkně začíná!  Jestliže budu tak úspěšný i nadále,  brzy si uzavřu přístup ke všem zdrojům potravy v širokém okolí. A pět týdnů budu o hladu!  Z tohoto úhlu pohledu mě utěšuje jen vědomí, že dnes zakoupená zásoba toaletního papíru  bude pro tuto těžkou dobu bohatě postačující!