Strukturovaný životopis kocoura Helmuta

Anotace: Proč je dobré mít vždy připraveny dva životopisy - Vrátí se komančové? - Incest - Socialismus funguje - Vděku není nikdy dost

Požádal jsem protagonistu, aby si - coby úvod do problematiky - napsal životopis sám. Za týden přinesl dvě curricula vitae. „Proč dva životopisy?“ zeptal jsem se. -„To kdyby se vrátili Komančové,“ pravil kocour, spokojený se svojí vychytralostí. Jako my všichni. Oba elaboráty se natolik rozcházely s realitou a historickými fakty, že byly nepoužitelné. Stejně jako životopisy skoro nás všech.

Kocour Helmut se narodil před mnoha léty koncem dubna nebo začátkem května, přesněji se to neví, jako „plod romantické lásky německého kocoura a české kočičky, a stal jsem se tak symbolem nové Evropy a integrace našeho státu do ní,“ říká se v Helmutově původním životopisu. Jestliže někdo nazývá bezuzdné šoustání doprovázené vytím, skučením, válením se po zádech, sekáním prackou s vytaženými drápy a rvačkami s dalšími účastníky švédských trií a kvartet, romantickou láskou, je to věcí vkusu. Vydávat něco takového za výraz evropské integrace, to už hraničí s nehorázností.

Helmutův dvojnásobný otec, obrovský kocour Tommy s orvanýma ušima a výrazem protřelého zločince, byl tedy Němec. Do českého pohraničí se dostal se svým pánem, Bavorem od Mnichova. Obýval spolu s ním za nejasných vlastnických a ještě nejasnějších vztahových poměrů statek v sousední vesnici. Spolu s nimi totiž bydlely v usedlosti německá manželka, ta jenom občas, a dvě Češky, ty pořád čili furt. Též rotvajler. Doporučuji nepátrat hlouběji.

Ten prasák (teď myslím Tommyho) oplodnil nejdřív Helmutovu babičku, potom, pravděpodobně, stejně krátkou cestou svoji vlastní dceru, a tak se stal dvojnásobným Helmutovým otcem. Můžete se nad tím rozhořčovat, ale u koček už to takhle chodí, nic s tím nenaděláte. Kocourovi nikterak jeho incestní původ nevadí a já mu ho nepřipomínám. Ostatně – otec není nikdy jistý.

Možná si pamatujete, jak se v Poláčkových Bylo nás pět slon Jumbo stydí za to, že jeho dědeček byl divoký. Nuže, divoká byla Helmutova babička, divoká byla Helmutova matka a divoký je i Helmut sám, ale nestydí se za to. Před každým však projistotu uteče, s jedinou výjimkou. Nebojí se své nové maminky, tatínka, živitele, ubytovatele, chovatele (doslova), pečovatele o srst a o drobná i větší poranění. Tím šťastlivcem, který to vyžral, jsem já.

Divoký Helmutův rod vznikl z koček domácích, když v usedlosti o pár set metrů vedle zemřel hospodář a dědicové začali dojíždět jenom o víkendech, přes zimu vůbec. Rozjelo se to, jako neomezené tržní hospodářství. Divoká (nebo spíš zdivočelá) kočka své potomky neukáže, po třech měsících se na ně vykašle, a koťata, sama už divoká (pokud se do dvou či tří týdnů nepotkají s člověkem, už se navždy bojí), bloudí krajinou a pojdou většinou hladem. Ani samotné matky kočky nevydrží dlouho; protože loví po polích, stávají se veselým terčem pro myslivce, nebo si na nich ti pečovatelé o zvěř cvičí psy (ještě nedávno bylo součástí atestace loveckého psa vystopování a likvidace kočky), nebo rychle pojdou na parazity a choroby. Nade všechny meze se rozpínající rozmnožovací systém tak má v sobě zabudovaný účinný regulační mechanizmus, na což bychom při opěvování všech těch úžasně svobodných společenských systémů a spontánních řádů, či zatracování nefungujících socialismů, neměli zapomenout, pokud vám ovšem nekonvenuje chcípání. Sledoval jsem to z uctivé vzdálenosti, občas se ke mně zatoulalo kotě, tak jsem mu dal do misky, když jsem ho zahlédl (ony se schovávají a ke žrádlu přijdou jenom když vypadnete), ale po pár dnech zmizelo navždy.

Teď to začne být jak z Harlekýna. Jedné bouřlivé červencové noci před těmi mnoha léty jsem vyšel na zápraží, abych se pokochal běsnícími živly. S kulisou proudů vod shůry a v křižování hromů a blesků na pozadí seděl na verandě Helmut promoklý durchunddurch, takže vypadal se svou dlouhou černou srstí jako vyparáděný juvenilní tanečník se slepenými štětičkami vlasů. Naléhavě na mě čučel vzhůru, párkrát dost žalostně mňouknul a nebál se. Předtím už jsem ho dvakrát či třikrát viděl s rodinou v blízkých křovinách, jednou jsem jim přinesl misku se žrádlem a můj příchod do blízkosti koťat (byla schovaná) vítala mamina zlobným vytím v houštinách. Napřed byly tři, potom se párkrát mihnul s bráchou, to ale standardně zdrhali, pak týden pauza, pak přišla bouřka.

„Obývám domek na vesnici společně se svým přítelem, partnerství ale není registrováno. Moje přítomnost citlivě prosvětluje všechny jeho všední dny a on často opakuje, že mi snad ani nemůže být dosti vděčný,“ praví se v jedné části Helmutova vlastního životopisu.

K tomu nelze nic dodat.

Nebylo by to strukturované.

(pokračování)