Dveře v d moll

Kocour Helmut má poměrně široké spektrum zájmů. Kromě základní triády (spaní, žraní, rozmnožování) spolupracuje na tvorbě těchto fejetonů, i když jeho literární vkus je trochu přízemní (čte Káju Maříka, pořád kolem dokola, a Harlekýny). Dále pasivně holduje hudbě, zejména swingu, poslouchá ho se mnou, ať už chce nebo ne, když spí v pelechu za kamny. Vyniká v baletu, výrazovém a stylizovaném pohybu. Co dokáže vyjádřit jenom postavením uší nebo ocásku! (To druhé jsem kdysi uměl také.) Je mistrem pantomimy i dramatu. Tragický výraz, který nasadí, když je mu předložena z jeho hlediska nevhodná strava, ten by mu záviděl i Hamlet. Když dostane nakládačku od kocoura z nádraží, tak zase předvádí scénku, které pracovně říkám „Vávra se už před nějakou chvílí napil kafe od Žida“.

Všechny jeho umělecké dovednosti ale mají jednu společnou chybu: nikdo si je od něj nekoupí.

„Takovej seš šikovnej kocour,“ chválím ho, seděli jsme v křesle, on jako vždy na bočním opěradle, a bánili jointa, dostal ho od jedné kočky („Sem jí to vyštrykoval, a todlenc mi dala z vděčnosti...“), „a podívej, o ten tvůj kumšt nikdo nestojí.“ Přemýšleli jsme, jak do domácí kasy přinést čerstvou krev, a na nějaké inkaso z oblasti umění to nevypadalo.

Potom jsem zapnul televizi, večerní zprávy. Ještě než moderátorka otevřela svou starostlivou pusinku a vydala relevantní zpravodajský zvuk, bubnovalo se, jedna znělka střídala druhou, do ohlašovaných jobovek zase muzika, komunisté i nacisté by mohli České televizi jenom závidět, a to byli nějací machři na zneužívání hudby v publicistice.

„To je ono,“ zvolal jsem, „zkusíme to v hudební branži!“

„Vidíš,“ řekl kocour, „a mohli bysme prubnout zrovna ty znělky, každej už má nějakou, dokonce i válka na Ukrajině, jenom naše domácnost pořád nic. Se mnou ale nepočítej, s tím ti nepomůžu, jsem od Silvestra ještě celej nahluchlej a v pravým uchu mi cinká.“

Už jsem na to také myslel, jaká je to ostuda, když nemáme vlastní znělku. Náš průnik do světa užitkové hudby tedy začneme od ní.

Sedl jsem k notovému papíru, na dětském xylofonu zkouším, přehrávám, ale pořád to není ono. Trápím se, v zajetí tvůrčích muk téměř sténám, a kocour, místo aby mi pomohl, tak se vymluví na zvonění v uchu a válí se a chrápe.

Jenže najednou světlo, nápad, úleva, jako když koalice zreformuje důchody. Popadl jsem Helmuta, dvakrát mu přivřel ocas mezi dveře - a znělka byla na světě, raz dva. Kocour je mladý, plný síly, a tak v tom je víc emocí, než v leckterém muzikálu.

V médiích se znělkuje prakticky průběžně. Pomalu už neuslyšíte mluvené slovo bez kvílivého úvodu a poslední slova rovněž končí v bubnování a vytí šakalů za bouře, jak charakterizoval tehdy začínající rockovou muziku náš profesor na střední škole. Většinou je ale hudbou podmalováno celé sdělení. V televizi je vřískot navíc doplněn vteřinovými záběry všeho možného, pouštěného za sebou ve zběsilém kvaltu. Mladá generace to prý tak chce, je na to zvyklá a umí to obrazové spláchnutí zpravodajského záchodu (vodopád je pro tu ochablost příliš vznešené slovo) rozkódovat. Už prý mají někak jinak naštelované mozky, nebo základní desky a procesory, nebo co tam uvnitř mají.

Ve zneužívání hudby k propagandistickým účelům vynikaly, jak už jsem uvedl, dva totalitní režimy, nacisté a komunisté. Možná ještě pamatujete na zpravodajské pořady, ve kterých vstup komunistických funkcionářů na obrazovku byl podmalováván jásavou optimistickou hudbou, zatímco imperialističtí státníci vystupovali za zvuků temné, hororové hudby. Nuže – to samé praktikovala a praktikuje česká veřejnoprávní televize.

Obdobné znevažování vybraných politiků je možné pozorovat ve všech českých médiích. Zemanovy a Babišovy fotografie jsou z druhu zvlášť povedených: tu se šklebí jak imbecilové, tu jim tvář sálá ošklivostí. To vládní sorta vždy vyhlíží jako hrdinové paní a dívek. Jak se to dělá? Fotoreportér přinese do novin stovku snímků, které nasekal jako když kulomet střílí. A obrazový redaktor z nich vybere ty „správné“: Fialu a Pekařovou imbecilní zahazuje, u opozičních naopak vyhodí ty slušnější.

Naše v bolestech zrozená znělka se skutečně uchytila, oblíbili jsme si ji, zahajujeme s ní sváteční dny, hrajeme ji při domácích slavnostech. Už počítám i s tím, že mě doprovodí namísto písně Zelení hájové; jenom Helmut se s ní úplně nesžil a při zaznění slavnostních tónů vždycky zalézá za gauč.

Přišla nám návštěva, na její počest a na přivítání pouštím znělku, dalo by se už říci domácí hymnu. Kamarád chvíli poslouchá a pak povídá překvapeně: „Člověče, to je trochu jako když taháš kočku za ocas!“

Inu – málem to trefil!