National Geographic
National Geographic
Anotace: ...ajaj
Držím v ruce americké vydání National Geographic z roku 1927. Jenom tak opatrně otáčím týž tužší papír, jakým se i dnes zhotovuje tento časopis, jenže ty strany jsou zažloutlé.
A slůvka, ano, anglická, rozeznávám koncovky, příbuznosti, vztahy mezi nimi, ale přesto jsou jiná, zvláštní. Nedávno jsem si přečetla Vrázovy exotické povídky a měla jsem tentýž pocit - snad to byl smutek, co já vím...
Smutek, že ta slova nejsou stejná, že to kouzlo z potichu čtených cestopisů vyprchalo. National Geographic z roku 1927 je plné dobrodružství, vypráví příběhy - černobílá fotka malého černouška držící nad hlavou obrovského tuňáka se mi vryla do paměti trvaleji než cokoli jiného. Kolorovanými ilustracemi nám tehdejší redaktoři představují svět motýlů - a ačkoli jsou barvy až směšně jasné a jásavé, poznávám v nich admirála a paví oko i ohniváčka v celé své kráse...
Dnes chceme mít vše dokonalé. Ze stran časopisu stejného názvu na mě křičí reklamy na nejnovější trekové boty - a není to těmi reklamami - vždyť v tom starém jsou TAKÉ reklamy - na auta, na telefon, mýdlo, čokoládu. Tak v čem to je? V té naději?
Redaktor z roku 1927 se raduje, že ačkoli je pirátství již dávno vymýceno /jak moc se mýlil/, duše dobrodruhů zůstávají. Report z výpravy po Atlantiku je doprovázen fotografiemi vousatých šílenců s horečnatýma očima, nedůvěřivých domorodců, aut zapadlých v blátě.
Redaktor z roku 1927 miluje to, co vidí. Jakkoli je schopen zastřelit lva, nedělá to proto, aby si dokázal svoji mužnost - dělá to, aby ho mohl vycpat a zakonzervovat nejlepším způsobem, jaký zná, pro příští generace.
Zázraky roku 1927 dávno odezněly. I fotka černouška je zašlá a zmatněla. A tak se ptám - kde jsou dobrodruzi dnes? Jde dnešní výpravy za egem zvát vědeckými výpravami? Dnešní National Geographic nejenom že přivádí batůžkáře do zemí, které by jinak neznali, ale také soudí. Soudí pohledem moudrého dospělého, který ujišťuje děti o své pravdě.
A tak se ptám, čím to je? Je to mnou? Jsem v sedmnácti letech sentimentální? Anebo je to dobou, kdy byl nadějný počátek století zprzněn k nepoznání a na prahu jednadvacátého století se krčíme a nevíme co dál? Sakra, v tom to není! Znám batůžkáře-vědce, kteří nestojí o to, aby publikovali, chtějí svou sbírku pro příští generace, vyžívají se v čtení starých knih.
Tak proč nepíšou do podobných časopisů oni? Nechtějí? Nebo co?
A slůvka, ano, anglická, rozeznávám koncovky, příbuznosti, vztahy mezi nimi, ale přesto jsou jiná, zvláštní. Nedávno jsem si přečetla Vrázovy exotické povídky a měla jsem tentýž pocit - snad to byl smutek, co já vím...
Smutek, že ta slova nejsou stejná, že to kouzlo z potichu čtených cestopisů vyprchalo. National Geographic z roku 1927 je plné dobrodružství, vypráví příběhy - černobílá fotka malého černouška držící nad hlavou obrovského tuňáka se mi vryla do paměti trvaleji než cokoli jiného. Kolorovanými ilustracemi nám tehdejší redaktoři představují svět motýlů - a ačkoli jsou barvy až směšně jasné a jásavé, poznávám v nich admirála a paví oko i ohniváčka v celé své kráse...
Dnes chceme mít vše dokonalé. Ze stran časopisu stejného názvu na mě křičí reklamy na nejnovější trekové boty - a není to těmi reklamami - vždyť v tom starém jsou TAKÉ reklamy - na auta, na telefon, mýdlo, čokoládu. Tak v čem to je? V té naději?
Redaktor z roku 1927 se raduje, že ačkoli je pirátství již dávno vymýceno /jak moc se mýlil/, duše dobrodruhů zůstávají. Report z výpravy po Atlantiku je doprovázen fotografiemi vousatých šílenců s horečnatýma očima, nedůvěřivých domorodců, aut zapadlých v blátě.
Redaktor z roku 1927 miluje to, co vidí. Jakkoli je schopen zastřelit lva, nedělá to proto, aby si dokázal svoji mužnost - dělá to, aby ho mohl vycpat a zakonzervovat nejlepším způsobem, jaký zná, pro příští generace.
Zázraky roku 1927 dávno odezněly. I fotka černouška je zašlá a zmatněla. A tak se ptám - kde jsou dobrodruzi dnes? Jde dnešní výpravy za egem zvát vědeckými výpravami? Dnešní National Geographic nejenom že přivádí batůžkáře do zemí, které by jinak neznali, ale také soudí. Soudí pohledem moudrého dospělého, který ujišťuje děti o své pravdě.
A tak se ptám, čím to je? Je to mnou? Jsem v sedmnácti letech sentimentální? Anebo je to dobou, kdy byl nadějný počátek století zprzněn k nepoznání a na prahu jednadvacátého století se krčíme a nevíme co dál? Sakra, v tom to není! Znám batůžkáře-vědce, kteří nestojí o to, aby publikovali, chtějí svou sbírku pro příští generace, vyžívají se v čtení starých knih.
Tak proč nepíšou do podobných časopisů oni? Nechtějí? Nebo co?
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskKomentáře
Pěkné zamyšlení. Ano, my mladí snílci býváme často sentimentální - a nemáme k tomu snad právo:)?
28.04.2009 06:10:00 | ziriant
Líbí se mi. Pohledy minulosti jsou mi tak až nepřirozeně blízké a čím blíž, tím víc ta vášeň roste. Myslím, že problém je v tom, že některé talenty světa ani nikdo neobjeví. Je jich škoda... Jinak děkuji za zajímavý subjektivní popis pocitů a následných úvah při držení tak starého výtisku National Geographic, jelikož jsem to zatím ještě nezažila. Ale zas jsem držela jiné plátky a knížky:-)
27.04.2009 19:05:00 | kikis