Nic se neděje bez nás.

Nic se neděje bez nás - volný slohový útvar - Michal Mráz

"Zase sloh", řekl jsem si. Panebože, kdo vlastně ty témata vymýšlí? Liga pro týrání studentů, nějaké zlověstné literární kompositum? Kdo konečně prohlédne a vyčistí kalné vody slohových prací a vnese do nich svěží vítr? Volný slohový útvar a volné pracovní nasazení se většinou setkávají hluboko v noci, těsně pře termínem odevzdání práce. Je tomu tak i se mnou i beze mne ten den vždy nastane a to kupodivu daleko rychleji nežli uběhne čas strávený samostatnou prací.
Nic se neděje bez nás. Co to má k čertu být? Samozřejmě že děje. Sousedka od vedle si třebas nyní při přípravě večeře uřízla malíček a to prosím zcela beze mne a i kdybych se tam musel nějakou záhadou nyní odebrat, zcela jistě bych se do jejího utrpení neangažoval o nic více, než kdokoliv jiný na mém místě. A to jsem nyní zmínil pouze negativní události, které se spolu se mnou povětšinou vyskytují zároveň. Ty pozitivní, a to jsem zcela přesvědčen, se minimálně z poloviny dějí beze mne a to tak, že se o nich dozvídám při příležitosti těch negativních.
Na druhou stranu je zcela jisté, že tento sloh se beze mne dít asi nebude. Proč dávají řečnické otázky smysl vždy jen tehdy, když je to nejméně potřebné? Samozřejmě že by tvrzení mohlo být vyvráceno za použití nějakého šikovného serveru se slohovými pracemi, ale vím, že takto se ke věci stavět také nemohu, jelikož klasifikace se děje opět beze mne.

Nuže tedy samostatná práce:

Že nic se neděje bez nás? A co se děje s námi? A kdo jsou vlastně ti ostatní? Nejsem členem žádného čestného spolku, charitě nepřispívám a ani plasty netřídím. Tak proč musím psát sloh na téma jak vystřižené z nějakého antiglobalizačního či ekologického letáku? A i kdybych byl plasty třídil stejně by je na skládce znovu sesypali dohromady s normálním odpadem.
Já vím, já vím, že tak je toto téma myšleno.
Že každá naše akce má svůj důsledek. Já to moc dobře vím a dlouhou dobu to snažím bojkotovat všelijakým tezemi typu: "Nemám tu na to místo a sám sem na tom špatně." Vsadím se že někde hluboko v podvědomí tomu tak činí každý z nás. A jestli se najdou výjimky, pak mi nezbývá nežli se zeptat: "Jakože se můj sloh děje bez nich?"
Jestli je na mé osobě na světě totiž někdo opravdu závislý, pak propadnu daleko většímu nechutenství, nežli s jakým hledím nyní na mou klávesnici. Ano celý západní svět je prohnilý a jeho prohnilost je důsledkem všech hladomorů a válek a... Ale mě je osmnáct let, mám v pokoji nepořádek, malé kapesné a vůbec mi toho shází a nemám náladu zabývat se otázkou světových světobolů.
Chtěl tedy pan autor svým citátem snad říci, že budu-li svůj život žít zodpovědně a s hlubokým chápáním svých činů a jejich důsledků docílím tím toho, že se plasty nebudou nadále znovu setkávat s papírem „na kopečcích“? Že Wieweg mě přestane krmit sentimentálními romány pro vyspělé? Že mi maminka přestane třídit oblečení? Že když začnu psát sloh týden dopředu bude kvalitní?
A vše se bude dít se mnou… No tak to já si do „petek“ zasadím rostlinstvo. Wiewega budu ignorovat a on bude psát ignorantsky dál. Oblečení si budu zákeřně schovávat pod postel. U tohoto „nekvalitního“ slohu se božsky pobavím. A vůbec vykašlu se na všechny a když se mně někdo zeptá proč jsem tak negativistický odpovím mu, že neděje-li se nic bez nás, pak už je úplně zbytečné, abych pro někoho něco dělal já sám z vlastní vůle, natož pro sebe a labužnicky si zas „zaremcám“ na téma jak jsou všichni zbytečný a jak já jsem skvělý…