Pohádky

Když jsme byli malí, rodiče nám vyprávěli či četli pohádky. Tak člověk se třeba dozvěděl, že zabití ježibaby, jako bylo v perníkové chaloupce, není trestné, a taky že si nemá dělat cestičku z drobečků. To druhé chápu, slétli by se ve městě holubi rovnou na vás a nevyvázli byste bez exkrementů na oblečení, ale teda ta ježibaba, uznávám, byla kanibal, ale jen kvůli tomu ji vraždit? To by se dětem nemělo říkat, vždyť je to navádění k trestnému činu vraždy. Možná, že by se mohly děti hájit, že to bylo v sebeobraně, ale divte se babce, copak by vám nevadilo, kdyby vám střechu ojídaly dvě cizí děti, které otec nechal v lese a to prosím úmyslně! Není přeci sirotčinec.
Myslím, že uprostřed lesa byla úmyslně, aby ji nelákalo jíst lidi. No, a když tam přijdou dvě malé děti, věk 8 a 10- tedy čerstvé maso, divte se jí. Prostě už měla dost sladkého a tak si chtěla dětičky vykrmit a sníst. Ono jíst perník každý den, není asi žádný med. Jak může být ona ta zlá, když k ní přišly dvě cizí děti, snědli jí půlku střechy a nakonec ji zabili! Ale to nebylo tak hrozné, jako to, že se na konci objeví jejich otec, který je na začátku pohádky nechá v lese! Ty dvě krvelačné děti ho obejmou a vrátí se s ním domů, žádný soud, žádný trest, nic. Jen se zadarmo najedli. /Což by jim asi každý důchodce, co nakupuje v Tescu, záviděl. /