O čem psát?

O čem psát?

Bylo sychravé páteční ráno a už když mě v pět hodin probudil nekompromisní budík, proběhlo mi hlavou, že již dnes píšeme onu slohovou práci.
Ale o čem psát?
,,Fejeton,“ napadlo mě. Jenže mi chybí nápad a jakýkoliv náznak pointy. Okamžitě po vypotácení se z postele a puštění tvrdé metalové hudby (pro probuzení) jsem vyhledal svůj Čtenářský denník v kostce. Dlouho jsem ho neměl v ruce a nebyl jsem si jistý, jestli ho vůbec ještě mám.
V mých unavených očích se zalesklo, když ho spatřily, jak se krčí na dně šuplíku. Málem jsem se zadusil prachem, ale byl tam.
Váhavě jsem ho otevřel a pro lepší soustředění jsem trošku zesílil řvoucí chlapíky z Iron Maiden, takže celá vesnice vstávala spolu se mnou.
Nic! Ať hledám, jak hledám nikde žádný fejeton, ze kterého bych mohl ukrást nápad (samozřejmě že bych ho neukradl! Jen bych se inspiroval…).
Podíval bych se i jinde, jenže čas letí a já bych nerad zmeškal autobus (znovu).
Nestačil jsem ujít ani dvacet metrů a už vidím rodiče své přítelkyně nasedající do jednoho ze svých luxusních vozů. Tatínek si mě snad ani nevšiml, jenže maminka… probodává mě pohrdavým pohledem, kterým koukáte na opelichaného psa, kterého ale nesmíte vyhnat, protože ho vaše děti milují. Zvláštní, ale najednou mám neodolatelnou touhu psát o soužití různých společenských vrstev.
Naposledy se podívám, jestli nevyjde i Lucka a pokračuji v cestě. Po pár krocích mi dojde, že asi jedou na Slovensko za zbytkem rodiny. Lucie v pondělí odmaturovala (se samými jedničkami) a teď se jede pochlubit babičce na Slovensko.
Napsat mírně romantický fejeton o soužití se slovenskou dívkou by také nebylo od věci, jenže to by mi asi Lucinka utrhla hlavu.
Právě, když jsem přemýšlel o ptačí chřipce, přijel mi na zastávku autobus. Dohnat ho, bylo otázkou několika rychlejších kroků.
Ale ne!
Tohohle řidiče přímo nesnáším a on nesnáší mě. Divím se, že mě vůbec pustil do autobusu.
Sedl jsem si co nejdál od něj a před očima mi líně ubíhala krajina. Ta monotónní zdevastovaná příroda mi vnukla nápad. Ekologie.
Ekologická múza mě však opustila stejně rychle jako navštívila. Autobus totiž zastavil v Srbech a já čekal, že nenastoupí Lenka. Z nějakého důvodu přestala jezdit ve čtvrtek – jenže dnes je pátek…
Hned, jak jsem ji viděl nastupovat musel batoh uvolnit místo. Letmo si mě všimla, pokynutím hlavy mě pozdravila a pak si sedla pět sedadel přede mě – mrcha! Není divu, že přestala jezdit ve čtvrtek!
Celý zbytek cesty do školy jsem nad tím přemýšlel a napadali mě samé tragédie. Nejradši bych psal o tom, jak se celý svět řítí do záhuby a celé lidstvo vyhyne pro svoji bezohlednost. Několik dalších kilometrů jsem proseděl mlčky, pohroužen do svých nejčernějších myšlenek.
Ani těsně před začátkem vyučování stále nemám jasno. O čem psát? Co by mohlo zaujmout?
Nechutné zadrnčení prolétlo vzduchem a naše učitelka vstoupila do třídy. Říká nám témata, ale já stále váhám…
Nakonec rezigniji, vezmu tužku a začnu psát: ,,Bylo sychravé páteční ráno…“